Cílem naší pouze pětidenní cesty do Gruzie je jednoznačně hora Kazbeg. Jde o naší druhou cestu do zdejších krajin a tak turistické povinnosti jako prohlídka Tbilisi, krásné Černé moře a další již máme za sebou a můžeme se vracet na naše známá místa a objevit zas něco nového. Na maličké letiště v Kutaisi přilétáme něco kolem třetí hodiny ranní a protože se nechceme nijak zdržovat, kupujeme za 20 lari bus (jedno Lari je cca deset korun), který z letiště do Tbilisi jezdí po každém příletu. Společnost se jmenuje GeorgianBus a lístky jde zakoupit i online, ale i na místě na letišti. Kupujeme také rovnou simky s 8GB internetu za 16 lari.
Do Tbilisi přijíždíme v osm hodin ráno a jdeme se zlehka projít po městě, jíme, pijeme a plánujeme detaily zítřejší cesty do 151 km vzálené Stepantsmindy (dříve Kazbegi). Spíme klasicky ve FreeStyle hostelu a stejně tak klasicky jdeme spát dost pozdě, čemuž pomáhá i litr vína v restauraci za 5 lari. Ranní zaspání značně bortí náš plán dostat se do hor brzo, takže jedeme maršrutkou až do cíle za 10 lari. V městečku Stepantsminda, vzdáleném od ruských hranic asi 20 km se ocitáme až něco po páté hodině odpolední, což je na našich 1500 výškových metrů, které máme před sebou dost šibeniční čas. K jedné z nejznámějších památek Gruzie, kostel svaté trojice v podhůří hory Kazbeg se tedy v zájmu šetření času necháváme srabácky vyvézt jeepem což nám takové dvě hodiny stoupání zdlouhavým terénem určitě ušetří. Náš řidič vůbec nechápe, že nejedeme zpátky, pořád dokola nám nabízí kde na nás počká až si to prohlédneme…
Naším cílem není vrchol Kazbegu, který je v 5033 metrech nad mořem, to bychom jen se spacákem opravdu nezvládli. I přesto, že se to tak nemusí zdát, tak máme své životy velmi rádi. Cílem je tedy bývalá meteorologická stanice, dnes známá pod jménem Betlemi hut. Ta leží v 3650 m. n. m. a slouží jako basecamp pro Kazbeg. Při stoupání do sedla potkáváme několik skupin horalů, kteří při pohledu na nás kroutí očima a neverbálně, někdy i verbálně nám sdělují že jsme uplní blbci a že zmrzneme, protože přes noc bude na nule a než tam dojdeme bude půlnoc. Oba dva s Erikem tomu rozumíme, na jejich místě bychom si o nás taky mysleli že jsme blázni. Co ale uniká jejich porozumění je fakt, že v takových horách nejsme poprvé a hlavně to, že tohle je prostě spacák challenge… Hláškou dne se tedy pro nás stává věta “You will freeze to death.” Jediná skupina je nám schopna dát opravdu praktickou radu a to, že k Betlemi hut je třeba překročit několikset metrů ledovce, což jsme nevěděli a mění to naše plány. Na ledovec si bez maček fakt netroufáme. Plánujeme tedy, že vylezeme do sedla, pokocháme se a holt to zase sejdeme dolů.
Do sedla, které je něco pod tři tisíce metrů přicházíme o půl deváté večer a přituhuje. Jediný další kus oblečení co s sebou mám je spacák a tak zbytek cesty pochoduju v něm. Kdo viděl film Stopařův průvodce po galaxii, ten pochopí, že spacák je všemožně praktický, asi jako ručník.
V sedle svačíme a obdivujeme hory. Před námi, relativně blízko vidíme horskou chatu a u ní pár stanů. Navrhuju abychom se před tím, než to otočíme zašli k chatě podívat a třeba se tam bude dát přespat. Ve stanech vedle chaty spí slovenská parta, která se zítra hodlá zdolat vrchol. Kapitán místní výpravy nad námi opět kroutí očima a sděluje nám větu, která se záhy stává druhou hláškou dne a to: “Švihajtě dole.” My s ním samozřejmě souhlasíme, ale předtím než odšviháme se chceme kouknout na tu chatu. Chata je otevřená, ale nikde nikdo. Procházíme jí celou a křičíme Gamardžoba, gruzínsky dobrý den. Vylezou dva gruzínci, Malchazi a David, první lidi, co se na nás nekoukají jako na blázny a neváhají pomoct. Zvou nás samozřejmě dál a to holou větou: Kušájeme, čili zrovna jíme. Chatu, kterou spolu celé dny už měsíc staví, platí švýcarská firma a místnost ve které spí je dostatečně velká a kamny vytopená, že i dva češi se spacáky se v ní pohodlně vyspí. Chlapi nás pohostí polívkou, vařenýma bramborama, chlebem, vínem a domácí čačou. Po pár hodinách procvičování naší ruštiny jdeme s výhledem na krásné hory spát. Dokonce jsou tu i matrace, takže luxus. Párset výškových metrů nad námi svítí světýlko, nedosažený bod naší spacákové výpravy, Betlemi hut, tak příště!
Ráno vstáváme s chlapama v sedm hodin, kdy začínají pracovat. Dáme ještě malou snídani, kávu a společnou fotku a šviháme dole. Slovenská parta se na nás tváří ještě kyseleji, když jim sdělíme že jsme spali v teple a oni mrzli. No, to holt patří k tomu když člověk není člověkem a neotevře pusu :).
Dnešním, opět smělým plánem, je stopovat do města Poti, nebo prostě někam k moři, které je 430 km daleko. No, bude to legrace…
Před polednem přicházíme dolů zpět do vesnice a slavíme to pivem, jdeme rovnou stopovat, neni času nazbyt. Azerbajdžánská dodávka, salam, ale chtěj prachy, tak zase vystupovat. Po chvilce staví frajer v kamionu, gruzínec, neumí ani anglicky ani rusky ale jinam než rovně, což je směrem na Tbilisi jet nemůže a tak jedeme s nim. Celkem se bavíme tím že týpek neřekne celejch 60 km ani slovo a vubec nevíme kam jede… Nakonec zahýbá ze silnice na stavbu a my stopneme chlapíka, kterej nás stopadesátkou hodí až k výpadovce od Tbilisi směrem na Batumi. Paradoxní je, že těhle 130 km maršrutou včera trvalo kolem čtyř hodin a dnes stopem jen dvě…
Obědváme opět úžasné gruzínské jídlo v pěkně vypadající restauraci u silnice. Nechybí chačapuri, chinkali, charčo ani litr vína. S dobrou náladou a o stovku lehčí kapsou kráčíme na výpadovku a dnes máme evidentně kamion day. K moři je to cca 300 km. Projíždíme kolem města Gori, kde nám náš další řidič vypráví o historii Gruzie, o Stalinovi, který se v Gori narodil, má tam muzeum a vlastně ho tady mají docela rádi. Stop jde jednoduše, nikam nespěcháme, vždy do patnácti minut někdo zastaví a když zrovna nejede naší cestou tak alespoň pozdraví a popřeje šťastnou cestu. Lidé jsou zkrátka dobří, tak jako všude.
Do přístavního města Poti, které bylo z nějakého neznámého důvodu naším cílem se dostáváme po setmění asi kolem deváté večer. Máme hlad jako blázni ale nemůžeme nic najít. Ptáme se tedy lidí na ulici a jedna rodinka nás do restaurace hodí autem a ta se pro nás na několik dalších hodin stává základnou… Večer začne strašně lejt, jsme unavený a nechce se nám vymejšlet nějaký survival spaní a tak prostě vyměknem a jdeme do hotelu, ani nechtějte vědět kolik stál.
Další den nám to už letí domů, takže si v pohodě stopujeme do Kutaisi na letiště na 2 stopy. Letadlo má dvě hodiny zpoždění a tak se paktujeme ještě s dalšíma čechama a jedeme ještě do města se najíst a napít…
Gruzie je prostě oáza, radši tam vyraž dřív než už tam bude jezdit každej, což možná platí prostě obecně o východu. Taky nějak v rozumné míře věř místním lidem a snaž se s nimi seznámit, jsou dobří :).
Šimon z redakce Stopujeme východ
