Balkánem do Turecka a zpět

Celý život jsem byl lenochodem. Pohodlně jsem si visel zády dolu ze stromu. Spal a jedl. Nemusel se prakticky o nic starat. Někdy je však potřeba tohoto lenochoda shodit dolu. Strčit ho, ať pořádně spadne na zadek. A tak když kladivo mé hlavy rozezvučelo zvon cesty, stalo se, že i můj lenochod spadl na zadek. Cesta do Budapešti byla poměrně snadná. Vyrazil jsem asi v 9 ráno a o půl druhé už jsem netrpělivě zvonil na dveře bytu číslo 19 u náměstí Szell Kalman Tér. Zvládl jsem to jenom na dva stopy, první byl kamioňák Tibor, Maďar z Györu, který mě dovezl až do jeho rodného města. Druhými společníky se mi stal australský pár, který shodou okolností také mířil do hlavního města Maďarska.

Perla na Dunaji
Když se ze sluchátka u domu číslo 15c, ozval hlas mojí hostitelky Flory, věděl jsem, že mám aspoň na víkend vyhráno. Měla doma několik kamarádů. Dali jsem si pivo. Popovídali jsme si, já jsem otevřel jednu pálenku, oni druhou. Flora potom musela odejít na nějakou školní akci. Já jsem šel prozkoumat město, tak krásně rozložené na obou stranách Dunaje, ze kterého se zde stává už skutečný veletok.
Její byt asi 2 minuty od brány hradu. Za tři hodiny jsem proletěl všechny hlavní atrakce města a šel zpátky do bytu, protože se už blížil smluvený čas našeho setkání. Šli jsme na pešťskou stranu města do parku, který je velmi oblíbený mezi místními mladými, bylo tam aspoň tisíc ˝veselých˝ lidi. Popíjeli jsme a vykládali jsem si. Poté se k nám přidali další její kamarádi. Celou noc jsme propařili a Budapešť se mi začínala hodně líbit.
Další den jsme šli znovu do města. Ukázala mi víceméně to, co už jsem viděl, ale s výkladem a vzala mě na nějaká další méně známá místa. Na oběd jsme šli do jejího oblíbeného bufetu s polévkami a sendviči. Když jsme se vrátili byli jsme tak zmožení, že jsme usnuli. Večer měla její kamarádka Anna narozeniny, byl jsem sice taky pozvaný, ale rozhodl jsem se pozvaní odmítnout a raději využít příležitosti noci muzeí v Budapešti. Bylo to fantastické, podíval jsem se asi do sedmi a k tomu jsem si v doprovodném programu poslechl několik koncertů.
Poslední den už jsme jenom tak odpočívali. Koupili si oběd a jeli na Margaretin ostrov. Četli jsme si, povídali, leželi, spali, hráli na kytaru. Večer nám její mamka donesla večeři.
Můj víkend v Budapešti byl skvělý, plný Flóry, Joni Mitchell, piva, uherských staveb, West Coast a dalších milionů malých věcí, které způsobili, že Budapešť není jenom krásné město, ale i město mně velmi drahé.

Záhřeb
Když jsem ráno opouštěl Budapešť byl jsem opět natěšený na další cestu, na další neznámé, na další úkoly, se kterými se budu muset vypořádat. Jako další destinaci jsem po desetiminutovém intenzivním přemýšlení zvolil Záhřeb. A byla to volba vskutku dobrá. Stopa jsem chytil asi po patnácti minutách, dva borce ze Záhřebu v bavoráku. Fičeli jsme si to přinejmenším 160 km/h, takže 350 kilometrů mezi těmito městy se stalo záležitostí na dvě hodiny a kousek.
V Záhřebu jsem se nechal trochu nerozvážně vyhodit na benzínce, tuto chybu jsem musel zaplatit osmi kilometrovým pochodem v plné polní (první, ale zdaleka ne poslední). Chvíli jsem se tam tak bezradně motal, naštěstí jsem za 30 minut našel informační centrum a v něm borce s těžkým batohem jako já, tak jsme se dali do řeči a prošli jsme si město spolu. Tibor měl maďarské kořeny, ale narodil se a žije v Německu.
Záhřeb má pěkné, malé centrum. Katedrála je trochu vedle. V hlavní části je „hrad“, na kterém sídlí vláda a je na něm známý kostel Sv. Marka s jeho barevnou střechou. Tibor mi potom řekl, že mu jedna holka ze Záhřebu, která s ním jela ve vlaku poradila, ať se jdeme podívat do Muzea Rozbitých vztahů. Zajímavá expozice sestávala z předmětů, ke kterým byl připojen nějaký příběh, související s emoční hodnotou toho exponátu vůči bývalému majiteli.
Večer se moje a Tiborova cesta rozdělila, já jsem mířil na další couchsurfing do města Sveti Križ Začretje, které bylo, pravda, poněkud dál od Záhřebu, ale já jsem byl hlavně rád, že ještě nemusím spát venku.
Ve Svetim Kríži mě hostila Lucija, 35-letá učitelka chorvatštiny, a Vjeko, její manžel a laborant v nemocnici. Byli to neuvěřitelně hodní a pohostinní lidé, uvařili pro mě tradiční chorvatské jídla, všechno domácí (koláče, ovoce, zeleninu, víno) jsem si mohl brát, jak jsem chtěl. Strávil jsem u nich dvě noci, během kterých jsme řešili politickou situaci, naše jazyky, hudbu, tradice a ve státech bývalé Jugoslávie tradičně „populární“ válku.
Další den mě Vjeko odvezl na benzínku na dálnici. Chtěl jsem se vydat na Plitvicky, ale jelikož pršelo, přehodnotil jsem své plány, a řekl si, že pojedu, kam mě cesta zavede (rozumějte, kam mě stop vezme).
Náhoda nebo osud tomu chtěli, že jako má další destinace bylo vybráno Srbsko, jelikož jsem zastavil tureckého kamioňáka Hassana, který měl zamířeno do Istanbulu. Vzal mě ale pouze do Niše, protože si tam musel dát pauzu.
Niš, je vyloženě hnusné komunistické město, rozbité, šedé, plné socialistické architektury. Nic pro moji citlivou proti-komárovskou duši. Zastavil jsem tam dalšího kamioňáka mířícího taktéž do Istanbulu.

Země mezi Evropou a Asií
Na tureckou hranici jsem dorazil asi v deset večer a viděl jsem, že kdybych ji měl překročit s kamiónem, tak by mi to trvalo až do rána. Tudíž jsem si opět naložil svých pět švestek na záda, a rozhodl se, že překročím hranici pěšky. Měl jsem trochu strach, že budu mít nějaký problém, ale nikdo ani nepovytáhl obočí.
Noc jsem poprvé strávil venku v hraničním městě Edirne. Nebylo to úplně nejlepší, protože mě celou dobu žrali komáři, ale tak nedá se nic dělat, aspoň jsem o to dřív začal stopovat. Na Istanbul jsem se vykašlal, kvůli jeho velikosti a raději jsem zamířil na jih na Canakkale, tudíž jsem překročil z Evropy do Asie nikoli přes Bospor nýbrž přes Dardanely. Jel jsem s velmi příjemnými mladíky. Jeden bydlel v Pergamonu a jeho jméno se mi již z hlavy vykouřilo, ten anglicky nemluvil vůbec. Druhý byl budoucí učitel angličtiny jménem Bariš. S tím jsem si mohl poprvé promluvit o poměrech v Turecku. Poprvé jsem pil tradiční přeslazený turecký čaj. Dojeli jsme spolu až skoro do Izmiru. Z třetího největšího města Turecka jsem pokračoval stále jižním směrem až do starého antického města Halikarnassosu, rodiště Herodota, domov Maussóllovy hrobky jednoho ze sedmi starověkých divů světa, dnešního Bodrumu. Odtud už chyběl jenom krůček do Gumusluku, který se mi měl stát na nějakou dobu domovem.

Gumusluk
Do Gumusluku jsem dorazil v brzkých ranních hodinách, jelikož byla tma a na ulici nikdo, měl jsem trochu problém nalézt místo mého příštího setrvání bar Eklisia. Ze začátku mi to místo přišlo jako ráj. Nádherné rozvalinách antického města Myndos, čisté moře, spaní ve čtyři sta let starém odsvěceném pravoslavném kostele, téměř soukromá pláž, kterou jsem si našel v ruinách antického přístavu.
Majitelé baru mi ale připadali, jako by se narodili v Kocourkově. Má „jediná“ práce byla hrát večer v baru na kytaru. Poté co ale odjeli i ostatní děcka co tam pracovali, a přišlo mi, že odjeli nějak ve spěchu, jsem se stal i kuchařem, barmanem, a tak trochu i chůvou, protože oni dva majitelé byli neschopní se o sebe jakkoliv postarat. Když jsem některý den neuvařil, tak byli hladem, jenom jsem je viděl, jak zmateně pobíhají po kuchyni a snaží se najít něco, co by se dalo sníst, aniž by se to muselo dát do hrnce nebo do mikrovlnky.
V tomto baru jsem se seznámil s Němcem jménem Andreas, se kterým jsme měli zajímavou filozofickou debatu, vypadal sice jako feťák, což i byl, ale byl vzdělán životem do té míry, že mě to až fascinovalo.
Řekl mi, že jede do Česka na nějakou ilegální technopárty, a jestli chci jet s ním, tak mám dojet k jezeru Bafa odkud budeme vyrážet. A tak jsem měl opět vyhlídku na lepší zítřky, jelikož pobyt u dvou pánů majitelů mě psychicky dost deptal.

Památky a Bafa
Tak jsem si opět sbalil svůj raneček a vyrazil, tentokrát směrem na Pammukkale, vápencový masiv asi čtyři sta kilometrů do tureckého vnitrozemí, na němž stojí antické město Hierapolis.
Tam mě to naprosto uchvátilo, nikdy jsem neviděl nic podobného a asi už ani neuvidím, zážitek se dá těžko popsat slovy. Vápencové bazénky s minerální vodou, kterými musíte projít, abyste se dostali na vrchol, jsem jenom krásným začátkem. Hierapolis samotná je obrovská, já jsem rychlý chodec, ale i mě trvalo přejít město aspoň 30 minut a bylo to třicet minut mezi sloupy, oblouky, amfiteátry a lázněmi, navíc s výhledem do daleké krajiny.
Trochu jsem ale spěchal, protože jsem nevěděl, kdy chce Andreas odjet, tudíž jsem jel zpátečním směrem, a řekl si, že budu spát někde v blízkosti slavného města Efes. To se mi v první moment zdálo jako dobrý nápad. Nepočítal jsem však se záplavou komárů, kteří mě celou noc obtěžovali, a tak jsem vstal a od tří do osmi do rána jsem šel zbylých dvacet osm kilometrů, které mi chyběli do cíle. Řekněme, že to nebyla nejlepší část mojí cesty.
Efes byl krásný i proto, že jsem došel k „východu“ a byl jsem tam jako první. Tudíž na třicet minut jsem ho měl celý pro sebe, což je věc naprosto neslýchaná, jelikož město je obvykle, jak jsem ostatně i brzy zjistil, zaplaveno tisícovkami turistů.
Z Efesu mi chyběl už jsem kousek k jezeru Bafa a já měl ještě celý den, tudíž jsem se dlouze zadíval do mapy a zjistil, že nedaleko od něj jsou ruiny města Milétos, rodiště například známého matematika a filozofa Tháleta. Opět krásné město, ale cesta zpátky mě poněkud vyčerpala, stala se mi taková nemilá až skoro zlá věc, že mi došla voda, což ve čtyřiceti dvou stupních ve stínu, kdy v poledne nejezdí žádná auta, může být docela fatální. Naštěstí mi asi po hodině zastavil profesor archeologie z nedaleké univerzity, dal mi vodu, otočil se se mnou zpátky na Milétos, aby mě pořádně s výkladem provedl a následně mě svezl až k dálnici.
K Bafě jsem dorazil v brzkých odpoledních hodinách. Andreas mi řekl, že pojedeme až asi za tři dny, tak jsem tam pracoval za stravu a ubytování. Stavěli jsme lanovku, zajímavá práce v krásném prostředí. Jezero Bafa je brakického původu, takže působí skoro jako moře. Měli tam kajaky, na kterých jsem se mohl projíždět, dostal jsem vlastní pokoj, jedl výborná jídla z místní restaurace a čekal, kdy už práci doděláme, ať můžeme vyrazit pryč.
Poslední den se k nám připojila Andreasova kamarádka Elena, která pocházela z belgického města Liege.

Snění o Achillovi a Řecko
První noc jsme strávili v pěti-miliardově hvězdičkovém hotelu na Trojských polích, tak kde spával Achilles, Hektor, Patroklés a další hrdinové mého dětství, dokonce se mi o nich i zdálo. Pro mnoho lidí to příliš neznamená, ale pro mě to byla jedna z nejlepších nocí, dokonce se konečně i ochladilo.
Další cesta nás zavedla do Řecka. Musím říct, že při překračování hranice jsme mohli mít v kufru třeba dvacet Turků, protože tam to má každý tak na háku, že mi to přišlo až komické, proto jsem se na každou kontrolu culil, jak na drogách, a doufal, že je aspoň tímto vyprovokuji k nějaké akci. Nikoliv.
Cesta Řeckem byla horká, ale krásná. Od hranice jsme zamířili pod Thessaloniki na Halkidiki. Tento trojzubcový poloostrov nabízí na jednom ze svých prstů pravoslavné mužské kláštery na druhém krásnou přírodu a pláže, a na třetím noční život. Kromě třetího zmíněného jsme navštívili a spali na všech. Spánek na plážích Halkidiki bylo vůbec jedno z nejlepších spaní, jaké jsem za svou cestu zažil.
Poté nás čekala dlouhá cesta přes celé řecké vnitrozemí do země nikým z nás předtím nepoznané, a proto tak zajímavé, Albánie.

Albánie
Hned jak jsme překročili hranici jsme mohli říct, že jsme v úplně jiné zemi než v Řecku. Silnice se rázem zhoršily, vše najednou jaksi seschlo, hory se zdvihly.
Prvním městem, které jsme v Albánii měli objevit byl Gjirokaster si 30 kilometrů od hranice. Staré město postavené na kopci, kterému vévodil hrad. Hned jsme se seznámili z nějakými Albánci, od kterých jsme jako jakousi pozornost dostali cosi zeleného, co nás hřálo několik příštích večerů.
Večer jsme se přesunuli do hor, kde jsme strávili noc.
Ranní rozbřesk nás potěšil krásným výhledem do údolí, o jehož existenci jsme neměli ani ponětí, jelikož jsme přijížděli pod rouškou tmy. Denní plán nám velel pokračovat do přímořského města Sarande a odtud na sever podél pobřeží, kterému se přezdívá albánská riviéra. Pláže teda nic moc, ale možná jsme jenom byli zmlsaní z krásných vod moře Egejského. Co mě osobně hodně uchvátilo byly ty výškové rozdíly, netroufám si ani odhadovat kolik metrů jsme museli vystoupat, než jsme zase začali klesat, ale od hladiny moře, po nejbližší vrchol, na který nás cesta vedla, se teplota změnila občas až o 15 stupňů.
Noc jsme strávili na venkově pár desítek kilometrů před hlavním městem Tiranou. Místní se k nám chovali podle hesla: host do domu, bůh do domu. Zahrnovali nás spoustou sýrů, masa, mléka i slazených nápojů západního typu, když jsme jim nabízeli peníze jenom nevěřícně kroutili hlavou a z jejich posunků jsme usoudili, že by je to urazilo.
Hlavní město samotné za moc nestálo. Socialistická architektura se zde snoubí s nevkusnou soudobou architekturou. Navíc jako v každé betonové džungli slunce žhnulo víc než kdekoliv jinde, nebo aspoň nám to tak připadlo. Zážitkem byla také doprava, stejně jako místní jsme brzy pochopili, že se zde vše řídí zákonem silnějšího a poučkou: nejedeš, stojíš.
Večer nám zpříjemnilo nejenom pohostinství lidí u Skadarského jezera, ale též krásný západ slunce, jež se snesl nad vodní hladinu. Náš kemp na břehu jezera navštívili všichni rybáři a snad půl vesnice. Možná i proto, že jsme se již nacházeli na severu země, všichni se obzvlášť otáčeli, abych měl příjemný zážitek, jelikož to bylo pár dní poté, co v horách zastřeli dva české turisty. Bralo se to tam velmi vážně, skoro bych až řekl, že považovali za svou „národní“ povinnost mi sdělit svůj názor a odsoudit tento čin.

Dubrovník
Mezi námi a naší další zastávkou Dubrovníkem, ležela řada menších států, víceméně odštěpených od Srbska. První nás vítala Černá Hora, krásná hornaté země se slavnými kasiny na pobřeží a příjemnými lidmi ve vnitrozemí.
Poté kousek země známý jako Republika Srbska, která je jednou z těch separatistických republik, které se snaží odtrhnout od Srbska, již teď ale měli vlastní hranice, policii a další vymoženosti, kterými se může chlubit stát, kterému jsou rozhodnutí z Bělehradu celkem volné.
Konečně jsme zavítali do Chorvatska a do jeho nejvýznamnějšího jižního města Dubrovníku. Samotné město mi naprosto učarovalo, centrum nebylo ani příliš velké ani malé, turistů bylo hodně asi jenom na dvou ulicích, takže když jsem se chtěl ztratit nebyl problém. Poseděl jsem si na Želeném trůně, protože je zde zasazeno Královo přístaviště, nebo aspoň jeho natáčecí prostory. Povídali jsme si z místními, potkali jsme Santa Klause. Město mi prostě nabídlo naprosto všechno, co jsem očekával, a ještě daleko víc. Jenom škoda, že je téměř všechno nově zbudováno, kvůli válce, která toto město zasáhla naplno.


Od Dubrovníku nás čekal ještě kousek bosenského území a pak už celá délka Chorvatska až po Záhřeb, ze kterého jsme zamířili do Slovinska. Tam jsme sjeli z dálnice a šli se projít a vyspat do hor a pak už hurá na rychlou rakouskou dálnici a tradá domů.

 

19.6. – 28.7.2015

Matyáš Jelíneklogo pencil