Omán – země, která má vše – pouště, hory i dlouhé pláže

Omán se tak trochu skrývá bod ve stínu nablýskané Dubaje a díky tomu je skryt mainstreamovým turistům. Pláže, hory a pouště tu budete mít často celé jen pro sebe. Tak prostě vyražte. Jo a nebojte se ani stopu. V Ománu se déle než minutu na auto nečeká.

oman

Ještě než se pustím do ománského stopování a samotného Ománu, tak vám prozradím mojí autostopařskou historii. Jedním slovem – je bídná (to byly vlastně dvě, co?). Začal jsem když mi bylo 17 let, kdy jsme z nějakého neznámého důvodu chtěli jet z Košic zpět do Prahy. Pak zhruba 3-4 roky poté mi v jižních Čechách zastavil člověk, který kreslí turistické značení. Další stop byl v roce 2016 v Thajsku – kousek od Chiang Mai. Tam nám zastavil typický thajský manželský pár – Thajka a Němec. Pak už to byl Low Cost race v roce 2017 a 2018 a teď před měsícem Omán.

Je vidět, že jsem stále stopařský zelenáč. Začal jsem relativně pozdě a moc jsem se nikam stopem nepodíval. Každopádně i tak se nebojím říct, že Omán je země, která je něco jako ráj pro stopování. V zásadě se tady stačí motat kolem silnice a máte vyhráno. Tak, jak to probíhá? Na co si dát pozor? Na co vás Ománci budou neustále zvát? Kam vyrazit?

 

• Jak si stopnout auto pod jednu minutu?

Jednoduchá odpověď – běžte k silnici a když se vám bude chtít, tak zvednete ruku (není to ale vlastně vůbec třeba). Pokud se jedná o komunikaci, kde jezdí auta, máte vyhráno. Zastaví vám první nebo druhé auto. Když máte smůlu, tak až to páté (to už si skoro říkáte, co se to sakra děje?). Občas se vám může stát, stejně jako mně, že čekáte na úplně špatném tahu. Něco na způsob jako když v Dejvicích stopujete do Brna. To ale v Ománu v zásadě nevadí. Místní vás hodí tam, kam potřebujete a je jedno, že si zajedou několik desítek kilometrů.

Pokud vám přijde i minuta čekání na stop jako ztráta času, tak si sedněte na čaj nebo se jen tak procházejte po městě. Maximálně do 15 – 20 minut u vás někdo zastaví a okamžitě nabídne odvoz nebo jakoukoliv jinou pomoc a čaj jako bonus k tomu.

Jeden příklad za všechny. Ve městě Nizwa jsem měl v plánu spát někde v keřích za městem. Už jsem byl skoro na místě a v tom najednou u mě zastavilo auto s dvěma týpkama. Ptali se, co dělám a když zjistili můj plán, tak mi oznámili, že místo, kde chci spát, je něco jako hřbitov. Pak tam také prý ve dvě v noci měli chodit psi. Ty já moc nemusím. Bojím se jich. Nabídli mi, že mě odvezou na lepší spot než je hřbitov a že si s nimi můžu ještě cestou zastavit na grilovačce. Tam mi dali jídlo, pití a potom také odvoz na místo vhodnější ke spánku. Bylo bez psů, ale za to s milionem komárů. Chyběl mi stan, sprej proti komárům, špunty do uší a hlavně spánek. Komáři mě absolutně nenechali na pokoji.

 

Arabština vs. Angličtina – snažte se trochu

Jedno z největších překvapení, které mi Omán nachystal, byla úroveň anglického jazyka, kterým místní disponují. Stalo se mi velmi velmi zřídka, že moji řidiči neuměli ani slovo anglicky. Hlavně kolem hlavního města Muscatu byl opak pravdou. Angličtinu měli prostě parádní.

Každopádně je slušnost se přece jenom naučit trochu arabsky a okouzlovat tím široké okolí. Už i tak přátelští místní ještě více pookřejí. Sem tam vás začnou vozit po okolí a ukazovat vaší arabštinu svým kámošům. Zvýšíte tím i četnost pozvání na čaj (asi deset během hodiny). Takže, co umět?

Znalost alespoň pár vět v arabštině se vyplatí. Jednak je to slušné znát místní jazyk a druhak vás budou místní milovat a neustále na něco zvát.

Jedno z mnoha pozvání. Zde byly v rámci hostiny dostupné datle, jablka, mandarinky, čaj a káva.

Základ:

Dobrý den → Salam a lajkum

Jak se máš? → Chév chálek?

Jak se jmenuješ? → Minis smak inte?

Děkuji → Šukran

Dobrý → Gejid

Auto → Síjara

Dobré ráno → Saba al cher

Vyplatí se i pár slov v hindi, pubjabi nebo bengali (jazyk, kterým se mluví v Bangladéši). Důvod je jednoduchý. Na zhruba 2,5 milionů Ománců tu je cca stejný počet zahraničních pracovníků, kteří dělají práci, kterou místní odmítají. Takže v zásadě všechno krom policistů, učitelů a ředitelů. Pokud sem tam prohodíte něco ve správném jazyce, zvednete všem náladu. Tak se něco naučte, je to easy.

Prodavač z Bangladéše byl na svůj obchod s rybářskými potřeby náležitě hrdý. V pytlích byly sítě.

V zásadě se dá říct, že jako prodavači tu pracují pouze lidé z Bangladéše, Indie a Pákistánu. Tady jsme byli u supermarketu a z okénka nakupovali Fantu.

 

Na co si dát pozor – pozvání od místních může být poměrně žhavé

Říkal jsem si, že jeden z mezinadpisů musí být bulvární. Tak tedy, na co si dát pozor při pozvání od místních? Je to jednoduché. Musíte si dát pozor na hodiny. Může se stát, že budete přes dvě hodiny popíjet čaj, jíst datle a bezradně odmítat kafe, které vlastně ani normálně nepijete a které vám stejně nalejí. Naštěstí chutná spíš jako ne moc dobrý čaj. Tak jsem to vždycky nějak vypil.

Místní čaj je poměrně specifický, ale mě chutnal. Dokázal příjemně nakopnout a osvěžit v horkém počasí.

Pozvání jsem dostal minimálně jednou, dvakrát za den. Zavítal jsem do několika domů, byl svědkem stavby bazénu, byl pohoštěn na pláži, na útesu a také jsem jednou dostal nabídku k sexu. Což by bylo fajn, kdyby nabídka byla od dámského pohlaví. Jelikož slečny a vlastně celkově ženy se v Ománu vyskytují velmi zřídka, tak jsem nabídku dostal od jednoho pána, který mě pozval k sobě domů.

Nic netušíc jsem na jeho pozvání odpověděl kladně. Možná mi mohlo být divné, že mi neustále říká, že jeho manželka s jeho dítětem v domě nejsou a že tam budeme sami. Vlastně se mě i ptal, jestli mi to nevadí. Neviděl jsem jediný důvod, proč by mělo. Pak to bylo upřímně trochu zvláštní. Asi nejlépe bych to popsal jednou epizodou z I.T. Crowd, kde se Moss omylem pozve ke kanibalovi domů jako večeře (jde o díl 02×03 Moss a Němec – podívejte se na to, je to super). Každopádně vše dopadlo dobře, byl to chlívák ze slušného kraje a moje odmítnutí se smutkem přijal. Popřál jsem mu hodně štěstí a vyrazil dál na stop.

Abych nedostal do nepříjemností týpka, který mi nabízel to co jsem nechtěl, tak sem radši nebudu dávat jeho fotografii a budu se věnovat pivu, které se v supermarketech nedá koupit. Dostanete maximálně nealko pivo.

Turista si alkohol může legálně koupit jenom v luxusních hotelech. Cizinci, kteří v Ománu pracují mají na alkohol speciální obchody kam potřebují licenci. Ta stojí jako 10 % jejich platu + 10 % jejich měsíčního platu mohou maximálně utratit za alkohol.

 

Kde spát?

Na to je jednoduchá odpověď. Na hotely a obecně ubytování zapomeňte. Je mega drahé. Minimálně vás vyjde na 2000 Kč. Na druhou stranu spánek venku je naprosto bezpečný. Nikdo se vás ani neopováží dotknout. Jediné, co vám bude vadit, budou naprosto otravní komáři. Ti vás přivedou na pokraj šílenství. Ještě jednou se o nich zmíním – špunty do uší. Díky nim aspoň neuslyšíte to otravné bzučení, které vás celou dobu bude budit.

V Ománu jsem venku spal pětkrát – poprvé před hlavní mešitou, jednou málem na hřbitově ve městě Nizwa, pak dvakrát u poláků ve stanu, kterým jsem se nacpal do auta a naposled poblíž místního autobusového nádraží. Jo a dejte si pozor na zavlažování. Především v hlavním městě je poměrně hodně trávníků a i když z dálky lákají na super spánek, tak je to past. Všude je zavlažování, které se v neočekávaných momentech zapíná.

Hotely v Ománu jsou poměrně drahé. Na druhou stranu můžete spát venku. Je to extrémně bezpečné. Nikdo se vás ani nedotkne. Je pozor na zavlažovací systémy, ať vás v noci moc nezavlaží.

Největší nebezpečí, které vám v Ománu hrozí, když budete spát venku, jsou komáři. Nenechají vás vyspat. Takto jsem vypadal po noci, kde jsem spal max 1 hodinu a kdy na mě neustále utočilo hejno komáru a bzučelo mi do ucha.

Pokud máte stan, můžete ho postavit kdekoliv – třeba na fotbalovém hřišti.

Další možností je Couchsurfing. Využil jsem ho všehovšudy třikrát a bylo to fajn. Jen je potřeba mít simku s internetem. Počítejte s 5 OMR (1 OMR = 60 Kč) za 2 GB a pokrytím naprosto i na písečné duně. Můj operátor se jmenoval Ooorendo.

Couchsurfing jsem v Ománu využil třikrát. Jednou jsem bydlel u ománce, jednou u jihoafričanky a pak také u americké učitelky ve městě Sur (na fotce).

 

Kam vyrazit a kolik dnů je třeba?

Popíšu mojí trasu. Přiletěl jsem do Dubaje, večer jsem chytil autobus a v noci přijel do Muscatu. Vyspal jsem se v parku u mešity Sultatna Kabuse (tu navštivte – mají tam obrovský koberec a lustr), pak trochu bloudil po Muscatu a večer jsem se omylem dostal na koncert vojenských kapel ze světa.

Druhý den jsem vyrazil přes Bimmah Sinkhole (díra, kde se dá koupat – zdarma), Majlis al Jinn (obrovská jeskyně, kam můžete skočit padákem a kam není vidět) až do města Sur (dost tam fouká). Další den to bylo Wadi Shab (must do it – plavete v jeskyni, ve které je vodopád) a pak večer pláže kousek od Ras al Had, kde měly být želvy a rodit malé želvičky (já je neviděl).

Jedna z nejhlubších jeskyních světa je tak hluboká, že do ní bez problému můžete skočit s padákem. Jmenuje se Majlis al Jinn.

Kousek od města Ras Al Had jsou nádherné útesy. Nikdo o nich moc neví.

Čtvrtý den to byl okruh kolem města Sur (první pouštní duny, absolutně žádní turisté). Pátý den Wadi bin Khalid (must do it, koupačka ve vyprahlých horách) a město Badiyah (pouštní duny vám doslova lezou do obýváku). Šestý den to bylo už město Nizwa s ranní pátečním trhem plným koz. Sedmý den jeden z největších kaňonů světa a osmý den Balcony walk (úzká cestička nad kaňonem). Devátý den zpět v Muscatu s bazarem, kde koupíte suvenýry na doma a pak cesta zpět busem do Dubaje.

V městečku Bidiyah je hranice mezi pouští a okolním světem světem jasně daná.

Pohled do jednoho z největších kaňonů světa – Nakhr Canyon. Chtělo to trochu odvahy si tam sednout.

Poslední den jsem trávil v Dubaji v hostelu ve 41 patře. Výhled z balkonu stál za to.

Když pojedete stopem, tak vám na sever země bude v pohodě stačit 8-10 dnů. Když pojedete vlastním autem, tak to samé. Stop je často rychlejší způsob dopravy, místní to mydlí daleko víc.

 

________________

Text jsem sepsal speciálně pro Stopujeme východ. Kluky a web mám rád, fandím jim. Každopádně zážitků a informací, které jsem načerpal bylo tolik, že se mi sem prostě všechny nevešly. Pokud se do Ománu chystáte, tak se podívejte na můj článek Omán – 13 věcí, co musíte vědět před cestou + 4 místa, co navštívit, který jsem sepsal pro svůj web Cestolet.cz. Jsou tam praktičtější informace, jako třeba jak je to s vízem, jak se jezdí po Muscatu MHD anebo, jak je v Ománu draho, podrobněji popsaná zajímavá místa, která navštívit a tak.

Tip: Vše důležité, co byste měli vědět před cestou do Ománu je: víza, náklady, počasí, bezpečnost a tipy, kam vyrazit. To se během jedné minuty dozvíte na profilu destinace Omán.

A jestli máte nějaké otázky, klíďo se ptejte. Bude mi to asi chvíli trvat, ale rád vám odpovím nebo poskytnu telefonní konzultaci a to jen za pochvalu a šíření mého cestovatelsého projektu Cestolet.cz (je prostě fakt super).

logo pencil

Honza Macháček