Martin Půlpán alias Lost Czech Man – stop přes 21 zemí celou Asií

Martin si na podzim 2018 zabalil malý batoh a vyrazil se z Pardubic toulat světem. Cílem bylo objet svět, který v březnu tohoto roku přerušila pandemie koronaviru. Celou svojí cestu se přepravoval výhradně po zemi, tedy pěšky, stopem nebo lodí. O svých zážitcích píše blog Lost Czech Man. Přinášíme vám rozhovor o rok a půl dlouhém putování stopem jedna-dvaceti státy.

Je to pár týdnů co jsi se kvůli pandemii COVID-19 po 566 dnech cesty světem vrátil zpátky do Čech, jaký je to pocit?

Rozhodnutí, že se po roce a půl vrátím domů bylo asi to nejtěžší, co jsem na své cestě musel udělat. Rok a půl jsem si žil svůj největší sen, kterému jsem posledních několik let obětoval naprosto všechno. Byly sice momenty, kdy jsem to chtěl zabalit, ale nakonec mě jakási vnitřní síla přemluvila, ať pokračuji. Bohužel, situace se nyní dostala do bodu, kdy již nešlo pokračovat v cestě. Byl jsem v kontaktu s mnoha dalšími cestovateli po celém světě a spoustě z nich současná situace také ukončila jejich trip. Někteří se stihli vrátit domů, někteří uvízli třeba na Novém Zélandu nebo Tahiti. Takže mne alespoň trochu uklidňuje, že jsem v tom nebyl sám.

Zpátky z Thajska jsi přiletěl nouzově letadlem, ale jinak celá tvoje cesta proběhla poctivě po zemi stopem, nebo po vodě lodí – co tě vedlo k takovému rozhodnutí?

Ano, z Evropy až do Thajska jsem v podstatě dojel po zemi. Popravdě bylo to tak jednoduché, až si říkám jestli to nebyl jen sen. Člověk prostě jen jede rovnou za nosem, a když je hranice, tak jí prostě překročí nebo objede. Samozřejmě zas tak bezproblémové to nebylo, ale já mám jedno pravidlo, které říká, že “Cestování by nemělo být jednoduché.” Mám rád výzvy a pokud mě vyhodíš někde v poušti nebo horách na hranici s Afghánistánem a řekneš “p o starej se o sebe” budu ten nejšťastnější člověk na světě. To rozhodnutí jet po zemi vlastně přišlo nějak samo.

Máme podobný pořekadlo – “Zážitky z cest nemusí být dobré, ale intenzivní”

Na začátku jsem věděl, že chci dojet z Evropy do Íránu po zemi. Írán byl mou vysněnou zemí a já chtěl cítit tu vzdálenost mezi domovem a bývalou Perskou říší, proto jsem tam nechtěl letět, ale chtěl jsem si opravdu vychutnat ten přechod hranic do svého vysněného světa. S jídlem roste chuť, takže jsem se rozhodl, že z Íránu pojedu dál na Kavkaz, také po zemi. A když už jsem byl v tom cestování, napadlo mě, že to vezmu lodí do Turkmenistánu a dále do střední Asie. No a koho by nelákala Čína, když už v podstatě klepe na její bránu v tádžických horách, že? Tak jsem dojel až do Číny a po roce na cestě jsem si řekl, že by vlastně nebylo špatné se podívat i do JV Asie, když už mám v podstatě Vietnam a Laos na dohled.

Jinými slovy cesta se vyvinula sama… 🙂

Myslím, že pokud jedeš nějakou delší cestu, je naprostá blbost mít naplánovaný každý den, nebo mít vůbec nějaký plán. On si vás osud navede sám a já rozhodně neplánoval, že pojedu tak a tak. Nějak to vždy vyšlo z aktuální situace a bral jsem to den po dni. Co mě ale bavilo nejvíc a proč bych nikdy v životě nejel jinak než po zemi, tak kvůli té možnosti vidět nejen změnu krajiny, ale hlavně architektury, náboženství a především lidí. Od turků a peršanů, po Kavkazské národy a národy ve střední Asii, až po číňany nebo khméry a vietnamce. Vidět ty malé, ale i velké rozdíly mezi národy. Projíždět zelenou krajinou pod Kavkazem, ale i majestátními horami Pamíru a překonat pouště Gobi nebo Taklamakan. To byl prostě sen a byla by škoda to jen nudně přeletět letadlem.

Takže zpět k tvé otázce. Proč po zemi? Protože létání je nuda. Jet po zemi je větší sranda. 🙂

Pokud jsem to správně pochopil, první stop byl ze Sofie do Istanbulu. Proč právě tady?

Nikdy v životě jsem nestopoval a co víc, bál jsem se toho. Na stopování musíte mít čas a i když jsem cestoval posledních patnáct let vážně hodně, nikdy jsem na stopování neměl čas. Jenže na své cestě jsem si řekl, že si chci vyzkoušet něco nového, cestovat úplně jinak. Být tulákem co neví, kde bude večer spát nebo kam dojede. A stopování je k tomu jak stvořené. Když jsem byl v Sofii, ujel mi autobus do tureckého Edirne. Další autobus stál hrozně moc peněz, tak jsem si řekl, proč zrovna teď nezkusit něco nového? Proč si zrovna v Sofii nestoupnout k dálnici a nezkusit dojet do Turecka? Další co si pamatuji je několik hodin úžasného dobrodružství, přechod hranic po zemi do Turecka a dojezd za tmy do Edirne. Řekl jsem si, že chci více a tak se vlastně stalo, že jsem najel přes šedesát sedm tisíc kilometrů po zemi. Ale nebylo to jen o stopování. Hodně jsem i chodil. Pohoří Pamír na hranici Tádžikistánu, Afghánistánu a Číny, jsem doslova celé prošel pěšky.

Vypadá to, že jsi extrémní nadšenec :-). Kolik kilometrů to v tom Pamíru bylo?

Nedokážu říci. Byl jsem tam tři týdny. Přestaneš tam úplně vnímat čas, nebo kilometry. Je to ráj. 🙂

Od začátku cesty v roce 2018 jsi stopem projel 21 zemí, kolik dní je podle tebe potřeba na poznání místní kultury a lidí? Jde být “Lost” hned od prvního dne v nové zemi?

Myslím, že na tuto otázku bychom mohli zavést několika hodinovou debatu a stejně bychom se asi nedobrali odpovědi. Já se vždy snažím trávit maximální možnou dobu. Většinou jsou víza na měsíc, ale v Íránu jsem byl tři a myslím, že jsem viděl a zažil opravdu hodně. Na druhou stranu, na Čínu by ti nestačil ani rok. Pro mě je poznání určité země hlavně o kontaktu s lidmi. A právě stopování nebo chůze ti dává velkou šanci, že potkáš místní lidi a díky nim i tradice a způsob života. Můžeš měsíc někde jezdit, ale pokud jezdíš jen po turistických památkách v turistickém autobuse, víš vlastně o té zemi a jejich lidech nebo tradicích úplně prd.

Z Bulharska skrz Írán, střední Asii až do Číny a JV Asie, to je poměrně dost změn a kulturních šoků – jak se se změnami v jednotlivých zemí mění cestování stopem?

Naprosto v pohodě. Proto cestuji. Zažít a vidět něco nového. Poznat svět jaký je. Jak říká Jára Cimrman, “Já jsem všudezdejší”. Prostě kdekoliv na světě si najdu to, co mě baví, co mi chutná a co mě zajímá. Jediný problém, který se mi na cestě těžko řešil bylo zdraví. To mě dvakrát vážně zradilo, ale nakonec se to vše nějak vyřešilo.

Co se samotného stopování týká, tak to je trochu problém. Moc lidí to nezná, třeba v Číně vůbec. Tam absolutně nechápali o co se jedná. Ve střední Asii je zase každý s autem samozvaný taxikář. Naštěstí ve střední Asii se s lidmi domluvíš a můžeš jim vysvětlit co děláš a co potřebuješ. Myslel jsem, že třeba v JV Asii to nepůjde vůbec, ale opak byl nakonec pravdou. Stopovalo se mi tam naprosto úžasně a nikoho ani nenapadlo chtít za svezení peníze.

Dá se určit která země z tvojí cesty je ta nejoblíbenější a proč?

Myslím, že není tajemství, že jsem si zamiloval země bývalé Perské říše. Ať je to Írán nebo Tádžikistán, citím se zde jako doma. Při toulání těmito zeměmi jsem měl pocit, jako když sem patřím nebo zde nejsem poprvé. Pokud existuje nějaké převtělení osobnosti a minulé životy, tak já jsem určitě byl Peršan a žil někde v této oblasti. Jsou to také země, kam se musím co nejdříve vrátit! Takže ještě jednou, země, které miluji jsou Írán a Tádžikistán. Nicméně chci se vrátit i do Číny, ta země mě štve, ale zároveň baví a já jí chci ještě víc prozkoumat. Hlavně její zapadlé oblasti v podhůří Himálaje nebo na hranici s Pákistánem a Indií. Také mě lákají oblasti, kde žijí různé etnické skupiny, třeba vnitřní Mongolsko nebo čínská provincie Junnan na hranici s Barmou, Laosem a Vietnamem. Právě z této provincie přišlo mnoho etnických skupin do okolních zemí a já bych ta etnika chtěl objevit. Ať už na čínské straně nebo potom v okolních státech.


Jaký máš z cesty zajímavý stopařský zážitek?

Každé stopování je jiné. Každý kilometr co ujdeš podél silnice a čekáš jestli tě někdo vezme je zážitkem. Nedá se vybrat jeden. Někdy tě někdo vezme a jedeš s ním pár kilometrů a někdy si s někým sedneš a strávíte spolu několik dní a někdy to přeroste v přátelství. Například s některými lidmi co jsem si po cestě stopnul nebo potkal jsem stále v kontaktu. Píšeme si a voláme. Je krásné vědět, že jsem pro ně nebyl jen nějaký chudák co se toulá světem, ale že jsme nalezli to pravé přátelství, že v tom je něco víc. Například s kamarádem z Teheránu si voláme skoro každý týden. S jednou slečnou z Tádžikistánu si zase píšeme skoro každý den. Jsem za to hrozně rád, protože pokud to bude jen trochu možné, chci všechny ty lidi u mě doma také přivítat a pohostit a vrátit jim jejich dobrotu.

Asi každého v souvislosti s rok a půl dlouhou cestou napadnou finance. Jak se na takovou cestu dá ušetřit a kolik průměrně člověk potřebuje na den?

Peníze je to, co každého zajímá především. Odpověď je jednoduchá. Pokud něco chcete, něco pro to udělejte. Já věděl, že chci cestovat. Proto jsem měl několik let tři práce. Myslím, že něco podobného může udělat každý. Je to opravdu na každém z nás jaké si stanovíme priority. Když jiní spali nebo se bavili, já pracoval. Proto jsem nyní mohl cestovat rok a půl a kdyby to šlo, cestuji další dva až tři roky. Lidi se velmi často něčeho bojí, ale když se jich zeptám čeho, tak vlastně ani nevědí. Strach je největší nepřítel a mohu garantovat, že pokud ho zahodíte, zažijete nejlepší chvíle svého života.

Jediné, co mi vadí, tak “cestovatelé” co škemrají o peníze. Pokud na to nemáš, tak necestuj! Já cestuji levně, protože mě to baví, baví mě třeba týden se nemýt, spát někde na zemi ve spacáku nebo v těch nejlevnějších hostelech a jíst jídlo na ulici. A jak říkám, to samé může udělat každý. Důležitá je také trpělivost. Spousta lidí si myslí, že je všechno hned. Že během pár týdnů ušetří statisíce a pak si budou cestovat světem. Tak to není. Já šetřil pět let, respektive není to tak, že bych cíleně šetřil. Jen jsem si stanovil priority, abych si pak mohl plnit své sny. A věřte mi, že není lepšího pocitu, než si své sny plnit! Stejně tak, jako teď po návratu nemusím hned do práce. Mám našetřeno na několik let a můžu si dělat co chci. Třeba zase vyrazit na cestu hned jak to půjde!

Jsi pořád Lost Czech Man, i když jsi zpátky doma v Pardubicích? Nebo kdy se zase plánuješ ztratit?

Jsem ztracen více jak kdy před tím :-D. Když jsme byl na cestě alespoň jsem věděl, že když pojedu na východ, dojedu do Číny, teď nevím nic. Nejsem samozřejmě sám, to co se děje posledních několik týdnů je těžké pro všechny. Osobně jen doufám, že se zase brzy otevřou hranice, ale co jsem tak viděl v Asii, nebude to během týdnů, ani měsíců. Cestování a svět jak jsme ho znali, je asi na nějakou dobu pasé. Nicméně já už mám plány na další cesty vymyšlené. A to jak ve variantě, že se otevřou hranice, tak ve variantě, že budou zavřené. Naše země je krásná a já bych jí chtěl poznat, protože faktem je, že ti poradím do jaké opuštěné vesnice v íránských horách zajít, ale v Česku toho vlastně moc neznám. Takže když nepůjde cestovat do zahraničí vezmu batoh a poznám to “doma”.

Někde u tebe na facebooku jsem viděl zmínku o plánované knize… Můžeme se na ní začít těšit, nebo se čeká na víc zážitků z cest?

To co jsem psal na facebooku a na svém blogu je jen zlomek příběhů, které se mi staly. Knihu bych určitě chtěl vydat, ale nechci aby to byly jen nějaké zápisky z cest. Chci aby to lidem dalo trochu něco víc. Aby se lidé o zemích kudy jsem jel dozvěděli něco více. Pokud by mě COVID-19 nezastavil, měl jsem v hlavě celkem tři knihy. Teď to vypadá, že připravím jednu o putování po Hedvábné stezce. Druhá je zatím v půlce, protože ta měla být o cestě po JV Asii až na Nový Zéland. Třetí jsem pak plánoval napsat o cestě z Aljašky do Patagonie. To byl vlastně můj plán jak objet svět!

Co se vlastně dělo v Thajsku, že tě to přesvědčilo o tom, že bys měl odjet?

Ono to vlastně ze začátku nevypadalo, že by se něco dělo. Já jsem se v Thajsku “schoval” u kamarádky v bytě a čekal co bude. Nejdříve vlastně bylo vše v pořádku a já si říkal, že za pár týdnů zas pojedu. Pak se ale vydalo nařízení, že se na čtrnáct dní zavřou všechny restaurace a obchody, kromě možnosti vydat jídlo s sebou a kromě lékáren a obchodů s jídlem. Takže něco podobného jako u nás. Jenže ta situace se postupně začala zhoršovat. Uzavíraly se provincie, všechny státy v JV asii uzavřely hranice, rušily se lety kamkoliv. Například do Evropy se najednou přestalo úplně lítat. To by ale nebylo to nejhorší. Jak jsem říkal, já byl schovaný u kamarádky, ale hotely najednou přestaly ubytovávat cizince a obchody přestaly cizince pouštět. V podstatě jako turista jste přestal mít šanci se někam hnout nebo si něco koupit. Toto už nemá s cestováním nic společného. Pokud bych věděl, že je to na pár dní, možná týdnů, vydržel bych to, ale současná situace se nelepší a vypadá to na několik měsíců naprosté izolace a zákazu cestovat. V neposlední řadě byl vydán zákaz vycházení a hlídá to armáda a policie. Já jsem “utekl” domů den před vyhlášením výjimečného stavu a nakonec jsem tomu rád. V Česku mám přece jen větší volnost. Navíc, když se přestalo v podstatě létat do Evropy, bál jsem se, že by se rodičům mohlo něco stát a já se neměl jak dostat domů. Ač jsem to doslova obrečel, bylo to to nejlepší řešení.

Říkal si, že máš v hlavě vymyšlenou další cestu, až se otevřou hranice. Kam to bude? Prozradíš nám to?

Stále platí to, že chci Zemi objet po zemi. Takže prostě v Pardubicích sednu na vlak nebo půjdu na stop a někam se vydám. Skoro určitě vím, že to bude na východ. Nicméně jsem se teď byl projít kolem řeky a viděl jsem na zemi značku Svatojakubské mušle. Takže mi začala v hlavě vrtat myšlenka, že bych se pěšky vydal z Pardubic až do Santiaga. Uvidíme, víc zatím neřeknu, protože jako vždy, nevím 🙂

logo pencil

ptal se Šimon z redakce Stopujeme východ

www.lostczechman.com