Deset dní Izraelem a Golanskými výšinami

Jednoho letního večera vyrážíme s Lucií na pivo na pražskou loď Avoid a potkáváme se tam s Filipem a Emou. Mají v plánu letět na deset dní do Izraele a vypráví nám o svém plánu. Netrvá dlouho a k jejich plánu se připojujeme a kupujeme zpáteční letenky z Prahy do Eilatu za zhruba dva tisíce korun… Izrael a Jordánsko jsem s Filipem projel už v roce 2017, ale tentokrát tam plánujeme provést naše ženy a opět prubnout stopování v této nestálé, zato pohostinné a rozmanité zemi.

Šestého prosince se všichni čtyři potkáváme v restauraci pražského letiště, vyřizujeme poslední pracovní telefonáty a nasedáme na letadlo mířící do přímořského Eilatu. Obecně je v Izraeli dost draze tudíž plánujeme následujících deset dní pojmout nízkonákladově a tak se mi doufám podaří předat několik lowcost tipů které v případě podobné cesty budete moci využít. Za necelé čtyři hodiny přistáváme na letišti Ramon, vybíráme hotovost v bankomatu a vezeme se autobusem do centra Eilatu za 4,20 NIS (Nový Izraelský Šekel, v době psaní článku 1 NIS = 6,56 CZK). Dříve se létalo na letiště Ovda, které bylo dál a autobus byl celkem drahý a tak jsme jezdili stopem, ale Ramon je modernější a doprava do centra je za cenu lístku pražského MHD. V Eilatu už to známe jako svoje boty a tak už víme, kde koupit levné jídlo a pivo. Večerka nám poskytuje humus za poloviční cenu než kdekoli jinde po celém Izraeli a pivo tu jde koupit levně v akcích po čtyřech, což je ideální množství. Jinde jsme takovou cenu nenašli. Pizza za rohem večerky za 20 NIS je taky dobrá varianta levné večeře.
Abychom ušetřili za ubytování, které už měl Filip rezervované dlouho dopředu pro dva, rozhodujeme se že já a Fil budeme spát na pláži na místě, které už máme vyzkoušené a holky budou na hostelu. Ukazuje se to jako dobrá strategie jak ušetřit a tak my s Filem na pláži jsme spokojeni, že jsme ušetřili a holky jsou rády, že spí vklidu uvnitř a mají sprchu. Win win situace.
Málem bych zapomněl zmínit, že jsme v Praze v letištním buse potkali Pavla Klegu aka Pavel Adventurer a tak jsme na pláži první noc spali ve třech, popíjeli gin, testovali Pavlovu Chlorellu a zelený ječmen a filosofovali o Bohu a životu. Pokud by někdo Pavla neznal, může si přečíst náš rozhovor s ním o jeho zážitcích ze stopu.
V Eilatu trávíme celkem dva dny, relaxujeme na pláži, šnorchlujeme na zdejším korálovém útesu, který je ještě v docela dobrém stavu a rybami se to tu jen hemží. Nádhera.

V neděli dopoledne už vyrážíme na stop směrem k Mrtvému moři, kde plánujeme přespat. Rozdělujeme se po dvojicích, poněvadž Ševčíkovi mají v plánu navštívit En-Gedi a my na ně počkáme u Mrtvého moře. Jdeme pěšky společně na konec města odkud vede na sever jen jedna silnice, teď už stačí jen aby někdo zastavil. Popocházíme od sebe na vzdálenost asi 500 metrů abychom nebudili dojem stopující skupiny. Za asi dvacet minut si s Lucií říkáme, že Fila s Emou předejdeme abychom jim nechali prvního stopa. Ve chvíli kdy je docházíme jim zastavuje auto se čtyřmi volnými místy a tak jedeme všichni společně, celá stopující skupina. Náš řidič Chanan je povoláním eko-policista a celých asi 150 km směrem na sever nám vysvětluje co se zde v okolí pěstuje, jaký kibuc produkuje co a tak dále a je to celkem zajímavé povídání. Vystupujeme uprostřed ničeho, ale je tu autobusová zastávka, které jsou po Izraeli u každé odbočky a tak tvoří nejideálnější místo na stop s perfektním místem na zastavení. Je to tu trochu zásek a ačkoli je neděle, autobusy jezdí celkem normálně a odnikud se vždy trousí lidi a tím nám trochu kazí stopování. Nakonec se já s Lucií schováme v budce zastávky a necháváme stopovat jen Fila s Emou. Po nějaké době, řekl bych asi hodině, se jim daří někoho chytnout a mizí směr En-Gedi. Je řada na nás, za dvacet minut se na nás usměje štěstí a staví nám paní ve středním věku se kterou jedeme dalších sto kilometrů a povídat si s námi nechce ani slovo, což nám po docela zhdlouhavém a unavujícím stopu až tak moc nevadí.

Vysedáme na rozcestí Mrtvé moře X Beer-Šeba a za nějakou dobu nám staví kamioňák, který jede za svou rodinou do Haify. Vypráví nám o svých cestách, když byl deset let na vojně a navštívil Írák, Írán, Afghánistán, Sýrii a tak podobně. Vysvětluje nám taky to, jak Mrtvé moře vysychá a jak jsou nebezpečné takzvané “sink holes”.
Dojíždíme na smluvené místo, kde jsme s Filipem před dvěma lety objevili malou hipísáckou vesničku na břehu moře, ve které je zároveň sladký pramen, kde se dá umýt po koupání v Mrtvém moři. Skáčeme do vody a bavíme se nadnášením slané vody a potíráme se bahnem, které je díky vodě bohaté na minerály a čistí kůži. Začíná pršet, což nám komplikuje plány. Stan nemáme, zdejší stany jsou nejšpinavější co jsem kdy viděl a místní jsou všichni na šrot a zkouření, což z nich taky nečiní příjemnou společnost. Je už tma. Shodujeme se na tom, že jdeme zase na stop a dojedeme do Jeruzaléma ještě dnes, což se nakonec ukázalo jako super nápad, protože máme na město víc času. Palestinský check-point nad pláží je taky ideální místo, protože auta zde musí zpomalit. Naštěstí mokneme jen pár minut než se nás zželí autobusáka Jakoba, který nás veze do Jeruzaléma. Od začátku mele něco o penězích, ale moc neumí anglicky a neumí vysvětlit, kolik chce za osobu. Domlouváme se tedy, že “you give my money Jerusalem”… Yes, yes, hlavně už pojeďme. Nemám tušení kolik bude Jakob chtít, ale jak už budeme na místě tak to dořešíme. Mezitím se s ním celkem zkamarádím. Stačí k tomu totiž moje jméno hebrejského původu, se jménem Šimon se se mnou prostě všichni chtěj kámošit. Přijíždíme na palestinské předměstí Jeruzaléma, já vystupuju jako poslední abych pomocí pár drobáků v kapse a znělosti svého jména obměkčil Jakoba. Nakonec mu stačí asi 15 šekelů, což je fajn, jelikož jsme v dešti a ve tmě byli u Mrtvého moře dost v bryndě.

Přícházíme do hostelu Citadel, který se nachází ve starém městě, kde nás čeká další překvapení. Celkem vědomě jsme bookli variantu spaní na střeše, ale nenapadlo nás, že střecha nebude připravená na déšť. Týpek na recepci je z toho celkem pobavenej a jelikož není sezóna, nabízí nám soukromou místnost pro čtyři za téměř stejnou cenu jako na střeše. Celkově to vychází na 70 šekelů na osobu na noc, což je podle nás fér nabídka, vzhledem k tomu, že jsme v centru města. Vyrážíme na krátkou procházku městem, večeříme v libanonské restauraci a uléháme k zaslouženému spánku. Lajlatóf.

Další den dopoledne nás čeká biblická prohlídka Jeruzaléma. Navštivujeme Davidovo město, což je část Jeruzaléma, která se nachází za hradbami starého města a je místem, kde stál původní Jeruzalém ještě před vystavením chrámu králem Šalomounem. Skvělá pamětihodnost, kterou můžu jen doporučit je Ezekjášův tunel. Vyplatí se trochu si připlatit za průvodce a zhlédnout 3D film, díky kterému pochopíte umístění města a jeho historii. Tunel nechal vykopat král Ezekjáš když na něj táhla syrská vojska v čele s králem Senacheribem, aby odvedl vodu vně bran města a syřané neměli z čeho čerpat. Dodnes nikdo pořádně neví jak se bez pomoci kompasu a dalších věcí povedlo tunel prokopat. Času totiž nebylo nazbyt a tak začali kopat z obou stran a uprostřed se potkali. Jediným vysvětlením tak pro věřící zůstává vedení Boží. Projít si celý tunel, kterým dodnes teče voda je skvělý zážitek.

Po tunelu míříme na chrámovou horu abychom stihli otvírací dobu. Obhlížíme Skalní dóm a mešitu Al-Aqsa. Samo prostranství je zajímavé i tím, že se jedná o největší umělou plošinu, kterou člověk vystavěl.
Opět začíná noc a tím pádem i čas na jeden z nejlepších life-hacků v Jeruzalémě. Místní trhovci a stánkaři neprodané jídlo nevyhazují ale balí do pytlíků a nechávají před zavřenými stánky. K večeři se tedy stačí projít starým městem, sebrat pár pytlíků s chlebem, zeleninou a nebo třeba ovocnými freshi a máte všechno co potřebujete.

Poslední dopoledne v Jeruzalémě navštěvujeme velkou tržnici Yehuda market a potom už míříme do půjčovny Hertz, kde máme rezervované auto na další tři dny. Trasu na které máme hodně historických míst na severu Izraele v Golanských výšinách je lepší projet po své ose a stihnout toho víc. Vyrážíme směrem na Tiberias, což je město ležící u Galilejského moře (rozuměj větší jezero). Vyhýbáme se všem dálnicím, protože za každý nájezd a výjezd z ní chce Hertz nekřesťanské (spíš nežidovské) peníze. Po setmění tedy přijíždíme do Tiberias, dáváme kafe v našem oblíbeném Cofixu (fresh coffee, fixed price – jejich slogan nás chytnul) a procházíme si město, které má podle Bible rybářskou historii, stejně jako všechna městečka kolem Galilejského moře.

Chtěli jsme přespat venku, protože je hezky, ale v Tiberias nenacházíme dobré místo a tak Emičku napadá se posunout směrem na sever ke Kafarnaum a po cestě něco najít. Za necelých dvacet minut cesty se na nás směje zapadlé parkoviště s malou pláží, již připraveným ohništěm a skvělým výhledem. Plán na večer je tedy jasný. Koupačka je samozřejmostí a oheň taky. Pijeme gin, pozorujeme blikající městečka na břehu jezera a mluvíme o vší historii, která se zde odehrála. Kolem půlnoci na místo přijíždějí rybáři, což je taky tématické vzhledem k místu.

Ráno popojíždíme asi 500 m k historické památce městečka Kafarnaum a procházíme si místní synagogu, která je sice obnovená Římany, ale na stejném místě stála ta, ve které kázal Ježíš Kristus. Vzhledem k tomu, že židé Krista neuznali jakožto mesiáše, je toto jedno z mála míst, které se oficiálně hlásí ke křesťanství.
Po Kafarnaum je naším cílem hora Bental, ležící úplně na severu Izraele, tedy Golanských výšin, které Izraelci dobyli v roce 1967 v šestidenní válce. Vzdušnou čarou je to jen necelé dva kilometry do syrské vesnice Al Qunaitra do které se dá dohlédnout dalekohledem. K vidění jsou rozbombardované budovy a trosky domů. Smutný pohled.

O to smutnější je, že na tomto místě, kde nejspíš zemřelo dost lidí, jedno jaké národnosti či náboženské příslušnosti, si Izrael postavil kavárnu s pizzerií, vystavil staré zbraně a děláme jakoby nic. Každopádně výhled na Sýrii je zajímavý a celková zdejší situace je k zamyšlení. V půjčené Hondě se ještě snažíme dostat se co nejblíže hranici, ale blíž než k masivnímu táboru OSN se nedostaneme. Všude kolem ohraničují silnici ostnaté dráty a nápisy Danger mines!
Z hory Bental u syrské hranice míříme k hoře Hermon u hranice libanonské. No tedy hoře… Skutečný vrchol hory je několik kilometrů za hranicí na libanonské straně, ale Izrael svým vítězstvím v roce 67 získal i tuto část země, kde se nachází jediný skiareál v Izraeli. Kromě výhledu na libanonské hory, liduprázdné izraelské sjezdovky bez sněhu a krávy na silnici zde není moc k vidění. Objevujeme malebné parkoviště s hezkým výhledem a piknikový stolem, kde obědváme hummus, pitu, tuňák a jakýsi sýr, který jsme koupili v nějakém drúzském obchůdku.

Holky už dnes spát venku nechtějí a tak jedeme do města Acre (místní arabsky mluvící komunita město nazývá Akko), které má malinké historické centrum. Leje jako z konve a tak s Filem pod deštníkem obcházíme tři hostely v centru, abychom zjistili, kde se domluvíme na nejlepší ceně. Vítězí Sand Hostel uprostřed zdejšího bazaru, kde také přespáváme. Celkem legrační situace nastává, když se s majitelkou hostelu, která mluví jen arabsky a pár slov anglicky, domlouvám na ceně noclehu. Po několika pokusech číselné znakové řeči zavolá svoji snachu, která umí kromě arabštiny i rusky a na ceně se domluvíme rusky.
Další den už trávíme v Tel-Avivu, parkujeme u pláže a spíme v naprosto skvělém hostelu Little Tel-Aviv. Velmi moderní, čisté a příjemné zařízení je celkem osvěžením našich posledních dnů. Cena je více než příznivá a jelikož je pátek, mají tu dokonce seznam dnešních akcí v městě. Necháme se zlákat hip-hop večerem v klubu Kuli Alma, což je takový mix pražského Crossu a Meet factory. Točené pivo v Izraeli stojí průměrně 200 korun a tak před klubem míříme do večerky, kecáme před klubem a jsme spokojení češi. A co je víc, že ano…

Ráno vstáváme celkem brzy a vracíme auto na letišti. Zde se rozdělujeme, Fil s Emou mají ještě v plánu prohlédnout si Tel-Avivský bauhaus. Nemám na mysli obchod se stavebninami, nýbrž německý architektonický styl. Já s Lucií chceme radši vidět ryby v Rudém moři a trochu si odpočinout… Namátkou vybírám místo na stop u letiště, což se později ukazuje jako chyba… Musíme přejít policejní checkpoint a přeběhnout dálnici. Naštěstí ani jedno nevadí místním těžkooděncům a tak kousek od checkpointu začínáme stopovat. Uvědomil jsem si, že jsem debil a všichni co tudy jedou musí jet z letiště, což mi přijde jako špatná strategie. Snažím se ale neztratit optimismus, to by ho pak ztratila i Lucie. Nakonec to nedopadá až tak špatně jelikož nám za 20 minut zastavuje mladý pán se svými třemi dětmi v autě. Jmenuje se Omit a jede se svými dětmi na výlet do zoo. Varianty cesty byly dvě. Jedna napřímo přes Beer-Šebu a druhá, delší přes Jeruzalém, ale zase kolem mrtvého moře. Náhoda stopu nás zavedla na tu druhou cestu a tak si to v rodinném autě šineme do Jeruzaléma. Jsme vysazeni na okraji u nájezdu na dálnici směrem mrtvé moře. Hned se ptám dvou pánů co nakládají svoje jízdní kola jestli nás nesvezou alespoň na druhou stranu města. Souhlasí a po chvilce, kdy si povídáme o různých jazzových kapelách už stopujeme na jiné zastávce autobusu, odtud už všichni jedou směrem k moři. Zastavuje několik aut, ale všichni jedou do nejbližšího palestinského města. To se nám nehodí a tak cvičíme trpělivost. Čekáme celkem dlouho, na místní poměry až moc, ale nakonec asi šesté auto co staví nám vyhovuje. Pan Alexandr je z ruské sibiři a do Izraele jezdí s manželkou na dovolenou už 17 let. Alexandr jede až úplně na jih mrtvého moře, takže nás sveze přes 200 km a po cestě nám ukazuje všechny památky, které míjíme a tam kde chceme, tak nám zastaví abychom se mohli vyfotit. Po pár hodinách cvičení mojí ruštiny jsme vysazeni v resortu a jdeme se nadšeně vykoupat na hotelovou pláž. Není to sice přírodní blátivý povrch, nýbrž navezený písek, ale teď nám to už nevadí.

Po hodince relaxu jdeme zpět na stopa a pochvalujeme si jak nám to dnes krásně vyšlo. Teď už nás čeká jen zhruba dalších 200 km a budeme v našem milém Eilatu.
Autobusové zastávky, které jsou v Izraeli všude, tvoří ideální stopovací místa a tak až tam budete někdy stopovat, strávíte tam nejvíc času. Je to pohoda, je tam stín, lavička a odpadkáč. Co víc člověk potřebuje, už jen stopnout auto. Chytáme dva rychlé stopy po sobě, oboje místní lidé a každý nám pomůže pár desítek kilometrů na další odbočku. Teď už se nacházíme na cestě, odkud už jinam než do Eilatu jet nejde. Zbývá už jen hodný člověk, co nás sveze. O takové lidi mezi izraelci a palestinci není nouze a za chvilku nás vítá Ami, batohy házíme do kufru jeho služebního auta, což je velký mrazák… Ani si až tak moc nepovídáme, všichni jsme celkem unavení a tak jen sledujeme krásný západ slunce, kterému jedeme vstříc…
V Eilatu konečně můžeme vydechnout, jsme tady! Míříme do našeho známého Little Prince hostelu (což mimochodem naní nejšťastnější volba, jsou zde levnější i hezčí hostely) a doufáme že bude otevřená pizzerie, kde mají margheritu za 20 šekelů a za rohem naše oblíbená večerka a to vše s posezením na pláži a je to dokonalé. Vzpomnínáme na Fila s Emičkou a doufáme, že jim zítřejší stop vyjde tak skvěle jako nám.

Další den trávíme šnorchlováním u korálových útesů a kolem deváté večer se potkáváme se zbytkem naší výpravy v pizzerii. Stop měli taky skvělý a ještě k tomu si stopli prodavače ručně tkaných koberců a jeden od něj koupili za 8$. Ševčíkovi ho nemají kam doma dát a tak od nich máme skvělý dárek…
Poslední den holky vyráží do delfinária, kde jsou volně žijící delfíni. U místního útesu vyrostli a jsou zde tak ochoční zdejšími chovateli, že zde stále žijí i když to není nijak oplocené či ohrazené pod vodou. My s Filem neúnavně šnorchlujeme a nemůžem se toho nabažit. Večer už jen dojedeme za pár šekelů na letiště a těšíme se domů…

logo pencil

Šimon z redakce Stopujeme východ