S vidinou blížícího se dobrodružství jsem si načetl nějaké poslední informace, vymyslel trasu a zabalil 35l batoh, do kterého jsem dal tři košile, spacák, sušené jídlo, vařič, pár ponožek a nápoje. Pro přeplutí do Maroka jsem si naplánoval Gibraltar a to proto, že tu žije jediná populace opic v Evropě, konkrétně populace magota bezocasého. A vidět, jak tlupa opic okrádá nějakého francouzského turistu, musí být prostě super. Z mé polohy v Čechách mi mapy házely 2800-něco kilometrů. Po přečtení článku o dvou českých slečnách, které na Gibraltar dorazily, tuším, za necelé dva dny, jsem byl rozhodnutý dostat se tam taky maximálně za dva dny. Jak se ale ukázalo, tohle bylo velmi naivní přesvědčení. A když teď zvážím, že podle pravidla jsem tam měl být za 6x delší čas než ony, tak jsem na tom byl ještě skvěle. Měla to být má třetí zkušenost s autostopem – jako první počítám přejezd asi 60km ze Slovinska do Chorvatska a jako druhou cesta z Brna do Záhřebu.
Využil jsem mého bratra, se kterým jsem se první den svezl až do Mannheimu v Německu. Cestu jsem si tak zkrátil o nějakých 500 km. Bylo 12.8.2019 08:00 a já stál připraven na prvního dobrého člověka, který by mě posunul blíž k cíli. Prvním dobrým člověkem se stal mladý muž z Bosny, kterému jsem pověděl, jak moc se mi jeho země líbí, a on mi zase pověděl o krásách českých žen, kdy s úsměvem opakoval slovo „nymfo“. Z Mannheimu jsem jel směrem na Francouzské Mylhúzy. Cesta pokračovala rychle a nakonec jsem se tam dostal přes tři stopy. Posledním z nich byla má první francouzská zkušenost. Vzdělaný padesátník, který mi francouzsko-německy vypravoval o okolních krajinných prvcích, což by bylo parádní, kdybych rozuměl. Bohužel nějak ovládám pouze angličtinu a hodně málo nějak němčinu a to se nakonec ukázalo jako velké zpestření cesty. Ve Francii a ve Španělsku umí,í nebo je ochotný mluvit anglicky totiž málokdo.
V Mylhúzách jsem se lehce zasekl na zhruba dvě hodiny, po změně místa mě ale rychle nabrala francouzská rodinka, která mě posunula pár kilometrů na lepší místo na stop ve směru Lyon. Hned po vystoupení jsem si dal jen krátkou pauzu na močení a rychle pokračoval dál. Kdyby pauza na močení byla jen o pár mililitrů delší, ujel by mi totiž dobrý člověk dne. Hned co jsem se postavil k silnici, zastavil mi Němec Stephan. Ukázalo se, že Stephan jede ve své dodávce užít si cyklistiky v Pyrenejích. Ani jsem se nemusel moc vnucovat a Stephan mi nabídl, že mě hodí až do města Béziers, což opravdu pomohlo mé morálce. Popravdě to moje sebevědomí vystřelilo do oblak a už jsem si představoval, jak na Gibraltar dorazím dříve než dvě zmíněné slečny a pohřbím tak dogma o nesporné výhodě žen ve stopování. Se Stephanem jsme přespali na odpočívadle u viaduktu Garabit, který postavil pan Eiffel. Po ranní kávě jsme pokračovali v cestě. Asi v 11:30 mě Stephan vyhodil u města Béziers a já jsem se plný elánu dal do dalšího stopování. Elán poměrně rychle opadl, Francouzi se k zastavování neměli. Za celý den (poslední stop někdy v 19:30) jsem se posunul asi o 100 km. Poslední dobrý člověk mě navíc vyhodil uprostřed města Perpignan před vlakovým nádražím, protože došlo k chybě v komunikaci. Musel jsem si tak dát ještě večerní procházku na odpočívadlo u dálnice, kam jsem dorazil někdy před desátou hodinou večerní. Hned po instantní česnekové polívce jsem šel spát. Tohle odpočívadlo bylo dost malé a nebylo příliš frekventované. Hned po probuzení jsem se tedy rozhodl urychlit proces stopování a prostě se někoho zeptat. Uviděl jsem český kamion (v tu chvíli bylo na odpočívadle asi pět kamionů), do kterého zrovna lezl řidič. Neváhal jsem a začal jsem se vtírat. Pán na mě chvíli jen koukal, tak jsem se ho zeptal, jestli rozumí. Rozuměl a hned souhlasil, že mě hodí až k Barceloně. Jel jsem tedy poprvé v kamionu + dostal jsem makové buchty a jogurtový nápoj k snídani. Od Barcelony to šlo zase relativně v pohodě a do Valencie jsem se dostal někdy před čtvrtou večer. Poslední mě vzaly dvě dámy, jedna z Ukrajiny a druhá z Kuby, nyní žijící ve Švýcarsku a jejich dva psi. Dostal jsem od nich darem pivo.
Opět motivovaný rychlostí předešlých stopů jsem se dal hned do stopování. Stál jsem u silnice čtyři hodiny a za celou dobu nic. Pouze jeden Ital zastavil, a když jsem si vzal batoh a začal k němu utíkat s nadšením ve tváři, tak ujel. Po chvilce rozlícení a proklínání jeho rodu jsem to ale uznal jako docela dobrou srandu, dokonce jsem se i lehce usmál. Druhý den jsem na stejném místě stál asi další tři hodiny a nakonec jsem se nechal jedním Španělem odvézt do centra Valencie. Tam se na mě usmálo štěstí a hned po vystoupení z předchozího auta na mě zavolal jeden mládenec a zeptal se, jakým směrem jedu. Tak mě vzal do města Alicante, což mi dost pomohlo. V Alicante jsem stál u vjezdu na dálnici směr Murcia. Rychlost a hustota provozu mi dávaly tušit, že tam mi nikdo jen tak nezastaví. Asi po necelých dvou hodinách ale tento provoz nekompromisně zastavil jeden africký muž, který mě hodlal odvézt za každou cenu. On sám totiž v téhle oblasti stopoval, když ještě neměl řidičák. Dal mi tak několik rad a naše společná chvíle byla opravdu přínosná. Dalo by se říct, že to byl mega borec.
Z pumpy kousek před Murciou mě vzal jeden alternativní pár, kdy paní byla nadšená pomoct mladému stopaři a pán byl evidentně spíš donucen tou paní. Ale to nevadilo, vzali mě až do Almerie, kde jsem si vystoupil někdy v osm večer. Protože mě vyhodili mimo dálnici dost blízko městu a já se už nechtěl škrábat zpátky na hlavní tah, začal jsem vytvářet plán bé. Z Almerie jezdí (pluje) trajekt do Melilly a Nadoru. Unavený po čtyřech dnech cesty a v časovém presu jsem se tedy rozhodl vynechat opičky na Gibraltarské skále, i když jsem to těžce nesl, a koupil jsem lístek na trajekt do Melilly – španělského městu na africkém pobřeží. Ten večer jsem usínal na skalce nad pumpou, odkud byl krasný výhled na Almerii, až taková romantika to byla.
Druhý den ráno jsem dojel městkou hromadnou dopravou do přístavu, odkud vyplouval můj trajekt v 11:30. Ještě jsem si dal první sprchu výletu ve veřejných sprchách, snědl všechen sýr a byl jsem připraven překročit Středozemní, konkrétně Alboránské moře a stanout poprvé na černém kontinentu. Trochu mě vystrašily všudypřítomné cedulky se zákazem nožů a dalších ostrých předmětů (např. podpatky) na palubě, schoval jsem si tedy dva své nože do ešusu v batohu. Kdybych o ně přišel, vše by bylo ztraceno. Mám k nim totiž citové pouto. Vše dopadlo dobře a mě čekala pět hodin dlouhá plavba. Po prvním zpozorování afrického břehu přišla krásná vlna satisfakce a já si už mohl říct, že jsem se dostal do Afriky. Teď už jen nějak zase zpátky.
Po vystoupení z trajektu jsem začal přemýšlet, kde že tu chci spát. Protože jsem byl v Melille, měl jsem stále nárok na evropský internet. Zkusil jsem tedy poprvé použít Couchsurfing. Napsal jsem několika lidem, jeden se mi ozval, že je ve Španělsku a další nic. Tak to chtělo další plán bé. Prošel jsem si tedy okolní pláže a našel pár míst, kde by se dala složit hlava. Na pláži byla ovšem velká koncentrace skupinek marockých uprchlíků, kteří po mně chtěli peníze nebo jídlo. Nutno říct, že za pivo a chleba, který jsem jedné skupince dal, byli opravdu vděční. Začal jsem ale poprvé váhat, jestli bude spaní v neoficiálním uprchlickém táboře bezpečné. Někdy v deset večer se mi ale ozval kluk kousek od Nadoru, že bych u něj mohl přespat, ať se jen dostanu na hranice a tam mě vyzvedne. Na hranicích před ostnatým drátem jsem čekal někdy před půlnocí. Napsal, abych počkal na španělské straně. Někdy v jednu mi napsal, že je silnice ucpaná, ať tedy přejdu na stranu Maroka a tam na mě bude čekat. V tuhle hodinu to na marocké straně vypadalo poměrně nevlídně. Na druhé straně hranic na mě ale opravdu čekal můj hostitel Balil. Jeho kamarádi nás hodili na parkoviště místní taxi služby, odkud jsme taxíkem pokračovali do jednoho menšího města kousek pod Nador. K Balilovi domů jsme dorazili někdy po druhé hodině ráno, dostal jsem večeři a ještě dlouho jsme povídali o kulturních rozdílech a dalším. Ráno po snídani jsem se ho zeptal, jestli bych tam někde nemohl nakoupit nějaké koření, abych měl nějakou trofej z Maroka. Řekl, že ne. Po chvíli jeho matka v kuchyni plnila pytlíky nejrůznějším kořením, které jsem si měl vzít domů. U některého koření mi Balil říkal „be carefull with this, its almost like drug“. Byl toho opravdu pytel a já jen zíral, jak jsou na mě hodní. Arabsky jsem poděkoval, rozloučil se a vyrazil s Balilem k hranicím. Balil se snažil dostat (legálně) na Španělskou stranu jeho kamaráda, kterému ještě nebylo osmnáct, bohužel to ale nevyšlo. Dozvěděl jsem se ale alespoň něco o tom, jak se přeskakují ploty z žiletkového drátu a pořádají hromadná přeskakování toho žiletkového drátu. Není to úplný med, vážně. Po exkurzi s Balilem jsme se rozloučili a já pokračoval opět do Melilly. Zapomněl jsem si u Balila foťák, on za mnou ještě doběhl na Španělskou stranu a dal mi ho. Tak skončilo mé krátké marocké dobrodružství a já už jen čekal na trajekt ve 21:05, který mě opět převeze do Evropy.
Bál jsem se, že při cestě zpátky budu několikrát kontrolován a budou mi zabaveny moje nože. Byl jsem vyzván k tomu dát svůj batoh pod rentgen. Čekal jsem, že budu muset vyndávat všechny věci, protože pytlíky a alobal s kořením vypadají pod rentgenem opravdu podobně jako pytlíky a alobal s hašišem. Dokonce bych řekl, že to vypadá úplně stejně. Celníci u rentgenu se na obrazovku ale ani jednou nekoukli a já si mohl vzít batoh a jít na trajekt. Jde vidět, že obchod s hašišem je podstatnou částí marocké ekonomiky. Na trajektu jsem si vychutnával západ slunce za Africkým horizontem a trochu litoval, že nebylo více času na tuhle krásnou zemi. Kolem mě snad každý Marokánec pokuřoval hašiš, který se mu podařilo protáhnout přes tvrdou ostrahu.
Někdy v jednu ráno jsem dorazil do Almerie, dal jsem si ranní procházku na kraj města, tam jsem se trochu vyspal v parku a ráno opět stopoval směr Česko. Zpáteční cesta se dařila o něco lépe, nikde jsem nečekal tak dlouho jako třeba na pumpě u Valencie cestou tam, potkal jsem několik super lidí, dostal jsem pizzu a tak. Před Barcelonou mě nabral Marokánec žijící v Německu, který mě hodil do Terrassy u Barcelony a řekl, že když na něj počkám do druhého dne, tak mě hodí až do Německa. Ujel jsem s ním tedy něco málo přes 1000 km a v Terrasse přespal u jedné babičky, která mě chtěla furt objímat. Dál bych chtěl ještě vyzdvihnout dva alžírské hochy, kteří mě vzali do Mannheimu, kouříce marihuanu a prohlašujíce hesla proti Alláhovi. Paradoxně největší nejistotu jsem zažil v autě s ortodoxní křesťankou, která mě brala z Mannheimu do Norimberku. Po několika otázkách na tělo, na které jsem evidentně špatně odpověděl, bylo na tachometru něco kolem 130 km/h, ona měla v jedné ruce růženec a něco si odříkávala. V tu chvíli jsem si myslel, že má cesta končí a paní mi chce ukázat království nebeské. Nic se ale naštěstí nekonalo a s paní jsem se vcelku pohodově rozloučil. Další zajímavý zažítek byla skupinka kamioňáků, kteří mě vzali do Prahy. Nějak jsem přetrpěl dvě hodiny rasistických keců a už jsem byl v Praze. Nejmladší z nich, který se ještě nenechal zpracovat svými spolupracovníky, mi nabídl odvoz dál. Vždycky se najde v pohodě člověk a vždycky se najde blbec.
Tak jsem zakončil svůj desetidenní výlet do Maroka a zpátky, kdy jsem za pozemní cestu zaplatil 13 kč. Koupil jsem si totiž lístek na vlak z Ústí domů se studentskou slevou. ☺
Tadeáš Serafin
