Tenkrát jsme ještě nevěřili tomu, že bychom tenhle pitomý nápad, který jsme si slíbili, když jsme byli ospalí a rozlámaní ze spaní v jeskyni dotáhli do konce. Popravdě, většina našich plánů končí svou existenci ve chvíli, kdy jsou vyřčeny. Tenhle byl taky dlouho jen tématem hovorů, vedených v hospodě za dlouhých zimních večerů. Když jsme domlouvali datum, pořád se mi nezdál reálný. I když mi od Myšáka přišla smska „dlužíš mi tři a půl za letenky“, nezdálo se mi, že by nás jedna z možných cestiček budoucnosti mohla zavést až do Baku, hlavního města Ázerbajdžánu. Začalo přituhovat ve chvíli, kdy jsme na začátku prázdnin sedali na vlak do Budapešti, odkud nám letadlo letělo.
Nakonec jsem letěl já s Michalem. Seban neměl čas. Krosny jsme si svázali potravinovou fólií, abychom je mohli nenápadně vydávat za jedno zavazadlo, protože jsme přeci jenom studenti a ty letenky něco stojí. Dali jsme si rozlučkové pivo. Tam, kam letíme, tak dobré prostě nevaří.
Vylezli jsme z letadla. Porozhlédli jsme se po letišti, vylezli z něj ven a přivítalo nás pošmourné počasí, ale i pro Baku typické, perfektně udržované trávníky. Nevím, proč zrovna tenhle detail mi utkvěl v paměti. Když člověk v noci spí jen tři hodiny a to navíc vsedě, nemá v hlavě úplně jasno. Přeběhli jsme motanici silnic, našli tu, která vedla do centra a pokusili se stopovat. Taxikáři neberou. Ubeři taky ne. Po chvíli jsme to vzdali.
Znudění sekuriťáci si ale rádi ukrátí chvilku pomáháním zoufale nevyspalým baťůžkářům, a tak nám dali ochutnat první lžičku ázerské dobrosrdečnosti a vysvětlili nám společnou řečí všech majitelů rukou a nohou, jak si pořídit bakuCard. Ten nám měl posloužit jako jízdenka na autobus, nebo na jakoukoli jinou veřejnou dopravu. Vysomrovali jsme z bankomatu naše první ázerské manaty a odjeli, zatím stopem nepolíbení, do centra.
Zapadli jsme do první hospůdky, která vypadala dostatečně rustikálně na to, aby posloužila naší touze seznámit se zblízka s místní kulturou, dali jsme si snídani a náš první čaj. Ten druhý nám nabídl Zet, Pákistánec, se kterým jsme se seznámili na hostelu a který nám nabídl prohlídku města. Ta ale musela počkat, nejprve nás čekal šlofík. Dodnes na něj vzpomínám, protože po třetím čaji, který jsme si dali večer, jsme já i Myšák leželi ještě po půlnoci v posteli a mlčky sledovali strop, přejíce si usnout. Tuto chybu jsme už po druhé neopakovali. Alespoň ne v Ázerbajdžánu.
Zet nás pomocí Google Translate provedl zásadními místy Baku, bližší prohlídku nám poskytli Mary a Konrád, kterým jsme napsali přes Couchsurfing. Právě s nimi jsme sdíleli onu osudnou třetí konvičku čaje. Konrád nám povyprávěl o budovách, které měli na svědomí jeho soukmenovci, polští architekti, a my jsme ho na oplátku naučili otevírat pivo o pivo.
V hlavním městě Ázerbajdžánu jsme strávili dva dny, ale popisy budov nikoho nezajímají a tak bych Baku shrnul zápiskem z mého deníku: „Ázerové nám připadají jako mix Turků a Rusů. Kluk s trikem ‘sick kicks’, který si kope míčem, zatímco my žereme jakési placky plněné masem a sýrem. Dědulové hrající obří šachy na Boulevardu a nebo kostky v uličkách starého města. Mix hyperluxusních věžáků, špinavých ulic a oprýskaných čtvrtí. Lidé na dálnicích zametají proutěnými košťaty. Jsme na opravdovém východě.”
Pryč z města aneb poznávání ázerské nátury
Ráno mě Myšák vzbudil v půl desáté.
„Jdeme?”
Sbalili jsme své pozemské statky do krosen a opustili hostel “Rest in Baku”. Hostel dostál svému jménu, protože jeho hlavními zákazníky byli Ázerové, kteří byli v Baku za prací, takže v hostelu každou denní dobu někdo spal, případně jinak odpočíval a peskoval nás za jakékoli hlasitější zvuky.
Posnídali jsme v naší oblíbené pekárně za rohem čaj, čokoládové croissanty, čtvercovou placku z listového těsta se sýrem, rolku s masem a zeleninou a baklavu, tradiční turecké cukroví.
Tam se mi začala odlepovat podrážka z pravé boty.
Pokoupili jsme bakuCard a dokodrcali se městskou dopravou na kraj města, odkud mělo jít podle HitchSpots stopovat. Využil jsem svůj písmomalířský um a napsal na dno krabice od banánů Şəki (čti Šeki). Kupodivu někdo poznal, co tím básník myslel a během pěti minut jsme seděli v merglu do Gabaly (nečti Qəbələ). Původně jsme se opravdu chtěli dostat až do Šeki, ale Tarlan nám vyprávěl o krajině, kterou nás vezl, a tak jsme se dozvěděli, že u Gabaly je moc pěkné jezero, u kterého se dá dobře přespat. To nám stačilo.
Navíc jsme se cestou stavili na „coffee break”, při kterém jsme oba, jakožto čeští znalci, dostali k posouzení čtyřku místního piva. Pochválili jsme ho. Naprosto spokojení jsme pokračovali v trase Baku – Gabala, na které se terén pomalu mění z vyprahlé pouště do příjemně zvlněných kopečků subtropického pásma. Ovšem to nejzajímavější, zasněžené vrcholky kopců Kavkazu, je odtamtud stále ještě vidět jen v oparu na dalekém obzoru.
Tarlan na dálnici občas slevil ze svého tempa 160 km/h na předepsaných 110, přičemž jednou se na nás otočil a s úsměvem pravil „radar”, jako by se nám omlouval za to, že musí dodržovat dopravní předpisy.
Všudypřítomná policie nás stejně zastavila. Tarlan se na nás s nehasnoucím úsměvem a slovy „no problem” podíval, chvíli se hádal s policií, naskočil do auta a okamžitě se vrátil ke svému původnímu tempu. Vskutku žádný problém.
Dálnice se ze tří proudů v obou směrech zúžila do jednoho pruhu prašné cesty, která se za pár kilometrů zlepšila na silnici úrovně středočeského kraje. Takže ne o moc. Nic z toho ovšem Tarlanovi nebránilo na dvouproudé silnici předjíždět auta, která předjížděla kamiony. Jsem přesvědčen, že v Asii funguje časoprostor na silnicích jinak.
Na rozloučenou jsme dostali informaci, kde se dá koupit levné pivo a kde se máme u jezera svalit s tím, že až Tarlan s bratrancem a synovcem navštíví rodiče, možná se za námi staví. Nakoupili jsme a spokojeně se váleli u jezera.
Pak nás ale začalo hryzat svědomí, jestli přeci jenom nejsme moc líní. Tak jsme dopili pivo a šli na vodopády. Bloudili jsme vesnicí a uctivě každého zdravili. To se totiž vyplácí.
Postarší pán na lavičce nás pozval na čaj. Jmenoval se Mohammad Ali, bylo mu 75 let a – jak nám sám sdělil – není to ten slavný boxer. Ale uměl německy, takže se slova ujal Michal a já se uculoval, popíjel čaj a pomalu jedl párky a brambory, které nám byly nabídnuty. Mohammad se omlouval, že nás hostí takto skromně, protože mu odjela manželka. Neměli jsme mu to za zlé.
Rozloučil se s námi a ukázal nám, kudy dojdeme nejkratší cestou k vodopádům, kde jsme přenocovali.
Zkratka
Ukázalo se, že každá země má svůj Karlštejn. Když jsme se totiž ráno pobodaní od komárů skutáleli ze stráně dolů a poté vyšli k vodopádům, nepřivítalo nás příjemně chladné zákoutí s křišťálově čistou vodou, ve které bychom se mohli vykoupat. Přivítali nás stánkaři, kteří rozbalovali svoje suvenýry a vařili předraženou kávu. Trošku znechuceně jsme prošli uličkami stánků a restaurací až k vodopádů, udělali pár fotek a odešli s nenaplněnými očekáváními. To jsme ještě nevěděli, že si svůj sen vykoupat se v přírodním vodopádu zanedlouho splníme. Ale k tomu až později.
Od vodopádů ke Gabale se klikatila silnice a protože přímka je kratší než klikatice, rozhodli jsme se ji nepoužít a jít napřímo.
„Hele ale tam vede nějaká řeka.”
„Nevypadá velká. To kdyžtak přebrodíme.”
„Hmmm. Asi jo.”
Přišli jsme k několik set metrů širokému korytu. Měli jsme štěstí, že byl červenec. Před námi se rozléhala skoro až měsíční krajina tvořená oblázky i balvany, malými roklinkami a kopečky. Celým korytem na jaře patrně teče voda ze sněhu z hor a tak kdybychom přišli o pár měsíců dřív, nejspíš bychom neměli jinou šanci, než pokorně obrátit a vrátit se na silnici. Teď to ale vypadalo, že se voda uklidnila a tekla jenom několika potůčky rozesetými v obrovském prostoru, které po sobě zanechává jarní tání.
Přeskákali jsme několik z nich a probrodili se mnohým křovím, ze kterého se nám na tkaničky bot a ponožky nalepilo ohromné množství semínek s háčky, než jsme dorazili k hlavním korytu, kudy voda teče v létě. Ta vytvářela různé ostrůvky, rozlévala se, zase se spojovala a obecně nám svou existencí znepříjemňovala život.
Nedalo se nic dělat. Zuli jsme se, vyrolovali kraťasy a vydali se skrz tmavošedou řeku vstříc svému osudu. Řeka brumlala nejen šuměním vody, ale i tím, jak cestou převracela kameny. Po chvíli jsem zjistil, že nemá cenu se snažit dívat, kam dávám nohy, protože do vody stejně nebylo vidět a navíc se mi z měnící se hladiny dělalo šoufl. Jako lepší taktika se ukázalo vybrat si bod na druhém břehu, ten sledovat a doufat, že vždy když zakopnu, dokážu nakonec nějak udržet balanc. Proud mi totiž při každém došlápnutí bral menší kameny zpod nohou a bombardoval mě jimi do lýtek. Od mých prvních krůčků to bylo pravděpodobně nejpomalejších deset metrů, jaké jsem kdy ušel.
Když jsme se konečně tou kratší, zato o hodně horší cestou dostali do centra Gabaly, začali jsme hned stopovat. Ázerové žijí převážně v roztahaných městech s domy daleko od sebe, a tak dojít na kraj je vždycky otrava. To se ovšem nesetkalo s pochopením od místních, kteří se nám svým svérázným způsobem snažili pomoct, a taxikářů, kteří se nás snažili obrat o peníze.
Vzal nás Ramsisi se ženou, kteří se vraceli domů do Šeki. Za celý den jsem se stihl docela slušně spálit, a tak jsem v autě usnul a konverzování zůstalo na Myšákovi. Jediné, co jsem pochytil bylo to, že Čechy má rád, protože tam už jednou byl, a to v srpnu 1968.
V Šeki nás vyvezli až na kopec k paláci, ve kterém dříve bydlíval chán a dnes je zapsaný na seznamu UNESCO. Ten nás ovšem moc nezajímal. Vylezli jsme nad město do lesíka, tedy spíš rozlehlého křoví, které je v této zeměpisné šířce všudypřítomné a hledali si na stráni místo na spaní. Rozdělali jsme si oheň a opékali chléb.
Ázerbajdžanská hranice s Gruzií
Stopování v Ázerbajdžánu bylo skvělé, protože jsme nikdy nečekali déle, než patnáct minut. Takže nás během chvilky hodné duše popostrčily do Kachu (Qax) a poté kousek před Zagatalu (Zaqatala). Než jsme se tam stihli rozkoukat, seděli jsme v autě s Javarem.
Javar o sobě tvrdil, že je vysloužilý voják, zaměřením sniper, a podle toho, jak jsem vždy hlavou narazil do bočního okýnka, když mě přátelsky plácnul po rameni, mluvil pravdu.
Jel do Zagatali na svatbu, ale když už nás nabral, řekl, že nás rovnou hodí až do Lagodekhi (ლაგოდეხი, hm, tohle sem asi nemá cenu psát) do Gruzie. Zajížďka 50 kilometrů tam a zase zpět prý není problém a na svatbě počkají. Na hranicích se ještě více projevila jeho láska k turistům. Vyskočil z auta a začal mávat svým průkazem veterána.
„Turísti, turísti!”, pokřikoval po všech celnících a vlastně po všech, kteří se kolem hranice motali, zatímco ukazoval na nás a naše baťohy. Před okýnkem s gruzínskými celníky stála fronta. Javar pronesl svůj oblíbený pokřik, zagestikuloval na nás a snažil se ostatní přesvědčit, že jsme důležitější než oni a že by nás měli nechat je předběhnout.
Obrátil se na mě jeden zarostlý gruzínec.
„Jste turisté?“ Přikývl jsem.
„Tak vystojíte frontu jako my ostatní,” oznámil nám.
Svorně jsme znovu přikývli a zařadili se na konec fronty. Javar chvíli něco nakrkle brumlal, ale pak se se situací srovnal.
I přes drobnou ostudu bylo fajn, že jsme se bez problémů dostali přes hranice. Javar nás ještě v Lagodekhi vzal do obchodu, kde koupil spoustu limonády a karton vodky na svatbu, prodavačku přesvědčil, aby pro ctnostné turisty vybrala nejlepší zmrzlinu, jakou mají, tu nám koupil a rozloučil se s námi. Trošku rozčarovaní, ale spokojení, že jsme se takhle snadno dostali do Gruzie a ještě k tomu dostali zmrzlinu, jsme seděli v parku na lavičce a spřádali plány na další postup.
Šli jsme městem na sever. Lagodekhi leží na kraji Kachetie, obrovské roviny známé převážně výrobou vína. To, že leží na jejím kraji znamená, že se za městem zvedá Velký Kavkaz. A tam jsme šli.
Prošli jsme branou národního parku, splavení z chůze po rozpáleném městě. Chystali jsme se se v lesíku složit a jít spát, abychom mohli brzo ráno vyrazit na trail do hor. Na informační ceduli nás ale zaujalo něco jiného.
“Pojďme se vykoupat k tomu vodopádu Grouse a ráno odtamtud přejdeme na ten trail.”
To zní jako plán. Ještě než jsme nabrali tempo, vyběhl z baráčku na kraji parku chlapík. Napadlo mě, že by to mohl být pohraničník. Ti na hranicích Gruzie kontrolují turisty, jestli se vrátili z hor. A jestli s nimi nepřišel někdo další. Ale byl to někdo docela jiný. Byl to totiž pitomec.
Začal nám povídat o tom, jak je hrozně nebezpečné spát v lese, že tam v trávě lezou klíšťata, která nás můžou vysát až úplně do smrti, že na nás může spadnout větev a zabít nás, že nemůžeme spát ani mimo les, protože tam fouká vítr a je bouřka, která nás může taky zabít. Takže musíme spát v kempech za pět lari a trail musíme jít tři dny a ne dva, protože jinak se unavíme a umřeme. Že už nesmíme jít k vodopádu, protože už je pět hodin a nestihli bychom se vrátit za světla a umřeli bychom.
Že bude lepší, když si u něj v domku necháme baťohy a půjdeme se projít třeba jenom k řece. Podívali jsme se s Myšákem na sebe, shodili bágly a šli na vodopády. Bylo to pět kilometrů. Stihli jsme se vrátit do osmi. Zbyly nám dvě hodiny světla k dobru.
Nicméně jsme se přesvědčili, že Lagodekhi není národním parkem jen tak pro nic za nic. Cesta vedla podél řeky, šlo se přes most tvořený ocelovou konstrukcí, ale i přes kládu, ke které bylo z klacků přibité provizorní zábradlí. Skákalo se přes kameny a prolézalo podél svažitých břehů, které voda vymlela. Na jaře to musí být hukot.
Přidal se k nám jeden z parkových psů, kterého později pojmenovali jiní turisté “Vincent”, protože mu chybělo jedno ucho. Pobíhal kolem nás a užíval si lidské společnosti.
Došli jsme k vodopádu. A byl to poctivý vodopád. Z výšky několika metrů tryskala voda v nádherném, skoro až pravidelném čtvrtkruhovém oblouku a vymlévala tak tůňku, ve které se dalo koupat. Nikde nikdo. Skoro až pohádková scenérie. Svlékli jsme se a vlezli do vody. Tu pohádkovost trošku kazila teplota vody. Čtyři stupně nejsou úplně pohádková koupací teplota. Byli jsme ale zpocení, takže nám to zas až tak nevadilo. Trička jsme dali pod kámen do proudu, aby se proprala a přiblížili se k samotnému vodopádu. Rád bych řekl, že to bylo to nejlepší sprchování v mém životě, ale spíš se to blížilo proudu vysokotlakého čističe s tryskou průměru jednoho metru, kterou vám někdo stříká na hlavu. Jo, vyčistí vás to, ale stojí vám to za zlámanou páteř?
Zpátky na kraji parku jsme si postavili stan, otevřeli si pivo Zadezani a připadali si tak trochu jako zvěř ve výběhu. Celý večer totiž kolem nás chodili Gruzínci a turisté, kteří šli na procházku do lesa.
Nahoru
Šli jsme do hor. Tedy, nejdřív jsme dostali školení od Zazi. “Kdyby se něco stalo, zapište si moje telefonní číslo. Moje jméno se píše zet á zet á,” vysvětloval nám, zatímco si Myšák do telefonu psal “Pitomec”. Přesvědčili jsme ho, že zaplatíme jenom za jednu noc a tu druhou kdyžtak doplatíme, až se vrátíme. Neměli jsme to v plánu. Přeci to nepůjdeme tři dny, když jsme se hecli, že to dáme za dva. Obzvlášť pro to, že nám tvrdil, že to za dva dny nezvládneme.
K prvnímu táboru jsme došli ve dvě odpoledne.
“Aha.”
“Pf, pitomec.”
Poobědvali jsme a pokračovali dál. Hnědý pejsek, který se k nám přidal hned ráno, chvilku blbě koukal, zakňučel, ale pak pokračoval dál s námi. Už ovšem tak energicky nepobíhal po okolí, ale šel svorně mezi námi.
Bukový les, ve kterém sem tam páchla chcíplotina, což jsme přičítali houbám, se po pár mýtinkách postupně vytratil a vstoupili jsme do horských luk. Asi proto, aby nám vynahradily puch hub v lesích, nám s každým závanem větru zavoněly bylinky. Další pohádková záležitost.
I když se ráno tyčily hory do modré oblohy, postupně se kolem nás začaly motat mraky, a když jsme došli k Black Rock lake, nejzajímavějšímu bodu cesty, už párkrát krápalo. Tam se ale mraky na chvilku rozehnaly a otevřel se nám krásný pohled jak na jezero i údolí, které se táhne za ním a kde začíná Dagestán.
Tam nahoře se mi začala odlepovat podrážka na pravé botě tak, že mi do ní mohla zespoda téct voda.
Když nám chyběly do druhého nocoviště asi tři kilometry, začaly padat kroupy. Náš psí kamarád stáhl ocas a schovával se pod Michalem.
Přestal jsem řešit louže, protože jsem měl tak rozmočené boty, že šlápnutí do říčky představovalo víceméně vítanou změnu. Vděčně jsme vpadli do žluté chatky, kde nás přivítal Tomas, zarostlý starší muž, ranger, který už mnoho let chodí po Lagodešských horách a stará se o turisty a místa na přespávání.
Zavelel nám, ať se převlékneme do suchého a když jsme tak učinili, zeptal se nás, odkud jdeme, protože si nás nepamatoval z předchozího nocoviště.
“Z Lagodekhi? To jste to sem došli za jeden den? To snad není možné! Malací, malací!” Rozplýval se nad naším, pro líné gruzínce, astronomickým výkonem. I když, dva kilometry převýšení na pětadvaceti kilometrech vzdálenosti už je docela slušný záhul.
Zřejmě jsme si tím u něho získali respekt, protože když jsme mu nenápadně naznačili, že jsme platili za spaní venku a ne za spaní v chatce, odpověděl: “Vypadám snad, že mě to zajímá?” A přidělil nám dvě postele uvnitř. Zároveň nás sezval ke stolu a začal nám rozlévat bílé víno.
Když se mě někdo zeptá, co byl můj nejoblíbenější zážitek z naší výpravy, vzpomenu si na toto:
Sedíme kolem stolu v maličké chatce v horách společně s partou gruzínských turistů a rangerů, jsme skoro tři tisíce metrů nad mořem, okno každou chvilku rozsvěcí blesky a hromy splývají v temné mručení hor. Místní nám rozlévají víno a Tomas pomalu vypráví o horách, o přírodě a o lidech, kteří nebyli dostatečně opatrní a tak si je hory vzaly. Víno se dopije, ozve se únava a jde se spát.
Dolů
Ráno nás vzbudilo slunce a modrá obloha. Neměli jsme náladu spěchat. Dýchali jsme chladný a ostrý horský vzduch a připravovali se k pochodu dolů. Sice jsme ho zvládli za kratší dobu, než co nám trvala cesta nahoru, ale o to víc to bolelo. Boty nám stále čvachtaly. Ale slezli jsme. A byl to nádherný pocit. Zaza nás přesvědčoval, že to musíme jít tři dny, ale dali jsme to za dva. Otlučení od krup, promoklí, ale s pocitem vítězů.
Koupili jsme si za odměnu brambůrky a limonádu a šli stopovat do Tsnori.
Hrdě jsem svým krasopisem na ceduli namaloval წნორი a překvapivě to někdo poznal.
Laša mě za to dokonce pochválil. Prý umím psát hezky gruzínsky. Vezl nás až do Signagi, kam jsme se stejně chtěli dostat. Tsnori moc zajímavé není, ale Signagi je vyhlášené vinné městečko na kopcích, které se zvedají z Kachetských plání.
„Tady na té značce se píše, že se tu má jet padesát”, zagestikuloval Lašo na dopravní značku. „Ale já jedu sto,” a ukázal na budíky. „Teď na další značce vidíte třicet. Ale já pořád jedu sto. Tohle je totiž Gruzie,” zazubil se od ucha k uchu. Cesta vinicemi nám v jeho bavoráku s popraskaným předním sklem příjemně uběhla.
Zběžně jsme si prohlédli Signagi, koupili si flašku vína od dvou usměvavých babiček, které měly domek kousek za městem, protože jsme nechtěli platit v předraženém centru, a stopovali zpátky dolů, do Tbilisi. Počítali jsme s tím, že budeme potřebovat několik stopů, ale vzala nás americká rodinka, se kterou jsme si popovídali o krásách Gruzie a vyměnili si zážitky s maršrutkami (východní verze autobusu, dodávka, do které se vejde až trojnásobek počtu povolených přepravovaných osob; další důkaz pokroucenosti časoprostoru na východních silnicích).
Tolik života za den
Někdy když jsem na cestách, nebo když listuju svým deníkem, se zarazím, kolik toho může člověk za den vidět. Jak moc daleko je možné se za den dostat. Usínám na místě, které bych si sotva dokázal představit ve chvíli kdy se ráno probouzím. Je to věc, která mě neustále udivuje a fascinuje. Tenhle den jsme se probudili v hostelu uprostřed velkoměsta a usínali v lesíku v podhůří Velkého Kavkazu. Z rozpařených ulic města do chladného údolí říčky. O víc jak stovku kilometrů dál a kilometr výš. Možná se to nezdá jako moc, ale v rámci Gruzie tvoří sto kilometrů diametrální rozdíl.
Stopování nám nešlo tak, jak bysme si představovali. Nakonec nám to trvalo celý den rozdělený po sedmi stopech, než jsem se dostali ze Tbilisi do Stepantsmindy. Nejsme totiž ani první, ani poslední, kdo si všiml, že na mapě vede z hlavního města Gruzie tlustá zelená čára až na sever ke Kazbegu a řekl si „huh, tam musí jít dobře dostopovat“, takže jsme se celý den míjeli s několika dalšími stopaři. To samozřejmě snižovalo naše šance na chycení dobrého stopu. Nepomáhalo ani to, že poslední dobou je v Gruzii všeobecně čím dál tím víc turistů, což je samozřejmě krásné, ale bohužel to často vede k zhoršení vztahů místních k nově příchozím.
Ze Tbilisi do Stepantsmindy vede v podstatě jedno velice dlouhé údolí, kterým se vlní ona tlustá zelená čára, po které jsme stopovali. Vlevo i vpravo se tedy kolem nás postupně začaly zvedat kopce a krajina divočela, až vrcholky kopců zmizely v temných mracích. Pomalu jsme si přioblékali vrstvy oblečení.
Za Stepantsmindou jsme si našli drobounký lesík a v něm zase místo, kde to vypadalo, že tam alespoň nějakou dobu nekálelo žádné zvíře a tam jsme si postavili stan. Nakoupili jsme sýr, chléb, paštiku a pivo a šli spát.
Měli jsme plán. Takový plán, jaký mladí lidé občas mívají. Nadějný. Hrdý. Neohrožený. Vylezeme zhruba do půlky Kazbegi, k meteostanici, tam přespíme a další den sejdeme dolů. Nafoukaní z našeho úspěchu v Lagodekhi jsme vyrazili, nehledě na to, že podle mapy nám v cestě stál ledovec. To přece přejdeme.
Prokličkovávali jsme mezi zástupy lidí, které vedly ke kostelíku. Odvážlivců, kteří se vydali směrem k vrcholu bylo značně méně. Ale čím dál tím víc se zvedal vítr. Přicházeli jsme do mraků, a ty zalézaly až pod kůži. Měli jsme na sobě už všechny naše vrstvy a nesměli jsme se na dlouho zastavit, protože jinak nám začala být zima. A navíc jsme měli podezřele mnoho času. Stihli bychom dojít k meteostanici a sejít zpátky v jeden den. Ale museli jsme z našeho hrdinského plánu slevit ještě víc.
Michal šlápnul na ledovec. Chvilku balancoval na jeho kraji, pak sklouzl zpátky na štěrk.
„Hm, tak to asi nedáme, co?”
Před námi se zvedal bílý kopec ledovce, který bez nějakého většího náznaku předělu přecházel v mlhu. Nebo mraky. Kdoví, jak se tomu v té výšce vlastně říká. Pak se na obzoru objevilo stádečko tvarů, které se postupně zvětšovaly. Až na jeden jim chůze šla docela dobře. Ostatní totiž měly mačky. Skupinka lidí opatrně kráčela z ledovce dolů, další vedle nich vlál, klouzal se a máchal rukama s hůlkami.
„Asi ne, no.“
Ale viděli jsme ledovec a pokořili jsme nadmořskou výšku třech kilometrů. Vyhrabali jsme z baťohu malinkou flašku, dali si slavnostního panáka vodky a obrátili se na cestu dolů.
Když jsme se skutáleli zpátky na traviny, kde už nebyla taková zima a nefoukalo, byl čas na svačinu. Pamatujete si, jak jsem psal, že jsme si koupili paštiku? Rozhodli jsme se, že si ji dáme s chlebem.
“Hele, ta paštika je nějaká tekutá,” nabral jsem ji na chleba, “ale né, my si koupili dva paklíky hořčice.” Pálila jak wasabi. Shodli jsme se, že ač ubližuje lidskému tělu, pro přírodu závadná nebude a vylili jí. Dali jsme si sýr a vrátili se do našeho lesíka.
Civilizace
Probudil nás kůň, který nám nosem šťouchal do stanu. Zřejmě jsme se mu opravdu nelíbili, protože když jsem váhal s vylézáním ze stanu, začal do něj kopat a nedal nám pokoj, dokud si ho jakýsi gruzínec – zřejmě majitel stáda – neodvolal. I pak na nás blbě koukal. Prevít.
Stopování zpátky do Tbilisi (cesta kromě Ruska nikam jinam nevede) bylo trochu rychlejší, i když na první stop jsme si dost počkali. Nejdřív nás popovezl polský pár, pak jsme se chvíli schovávali na pumpě před deštěm, než tam přijel ruský pár, který nás odvezl až do Tbilisi.
Při stopování jsme si zvykli mít vždy na mobilu připravený Shazam, protože spolujízdy bývají často hudebně velice obohacující. Tento stop nám přinesl mojí nejoblíbenější písničku z celé cesty, a to На Аккардеоне od НоГГано.
Ve Tbilisi jsme si udělali čas na snídaňooběd a následnou prohlídku města, a to včetně historického centra, tržnic a mojí oblíbené nádražky na Station Square.
Převážný zbytek naší cesty se nese ve znamení stopování. Prach a špína u silnice, kartóny od vodky a od banánů na které píšeme svoje cíle, hodiny postávání na přímém slunci, kyselé obličeje řidičů i nás (to vždy po projetí auta, na řidiče se zásadně usmíváme), a slastný pocit, když jsme své zpocené zadky usadili do rozpařených aut, která nás pár kilometrů popovezla.
Když jsme takhle se zmoženýma rukama ukazovali palcem nahoru na kraji Tbilisi, ukázalo se, že život není fér. Přišli jsme tam první. Vyhlídli jsme si místo. Přišli další stopaři a stoupli si za nás, jak to slušní stopaři dělávají. Pak přišli prevíti a stoupli si před nás. To se nedělá. Pak přišlo několik dalších skupinek stopařů. Všichni odjeli dřív, než my. Pech.
Nakonec se zželelo jednomu taxikáři, který nás o pár kilometrů pošoupl, a po několika dalších stopech se ukázalo, že máme nakonec docela štěstí – ač trochu otrávení celodenním čekáním, stejně jsme se nakonec dostali tam, kam jsme se dostat chtěli, do Batumi.
Batumi je město, které nevypadá vůbec gruzínsky. Je takové více západní. Navíc ho Rusové využívají zhruba tak jako Češi Chorvatsko, takže se tam pohybuje víc turistů než domácích.
Přemýšleli jsme, kde složíme hlavu. Dojít mimo město by znamenalo zbytečné zpoždění, potřebovali jsme druhý den být na autobusáku v Batumi. Utrácet za postele v hostelu se nám nechtělo. Chvíli jsme sondovali město, až jsme došli k závěru, že přespíme na pláži. Nebyla to ale ledajaká pláž. Byla to pláž oblázková. Ty se pohybovaly zhruba okolo velikosti dlaně, čili naprosto ideální velikost, aby vám ve spaní stále ryly do žeber. Provedli jsme testy. Lehli jsme si na karimatky. Docela to šlo, v rámci možností samozřejmě. Vzhledem k nedostatku lepších možností jsme se rozhodli, že přenocujeme na pláži. To jsme ještě nevěděli, že oblázky budou tím nejmenším problémem, který v noci budeme mít. Ale zatím jsme čekali na setmění, abychom si mohli postavit stan a mezitím se koupali a koukali do moře.
Přišel k nám pán s konvičkou a papírovými kelímky.
“Nedáte si kafe?”
“Ne, ne, díky,” odbyl jsem ho s domněním, že nám ho jde prodávat.
“Jo, dáme si,” opravil mě Michal a vysvětlil mi, že je to táta od rodinky arabů, kteří seděli kousek od nás.
Během konverzování jsme od Ahmeda dostali ještě další kávu, čaj, dva druhy sušenek a doporučení, ať si přečteme korán, až se vrátíme domů. Káva a čaj nejspíše sloužily k tomu, abychom měli celou noc čas o tom přemýšlet.
Později se ukázalo, že kofein bude tím druhým nejmenším problémem, který nás v noci bude rušit od spánku. Nicméně jsme si stan postavili do stínu nafukovacího hradu, aby nebyl tolik vidět z promenády, zalezli do něj a šli spát.
Pak to začalo. Nejdřív obezřetně. Dvojice, pravděpodobně zamilovaných, si zalezla do skákácího hradu a konverzovala, samozřejmě potom, co si obešla a okomentovala ty blázny, co si staví stan uprostřed kamenité pláže.
Začala hrát hudba. Nejdřív nahlas. Pak stále hlasitěji. Ještě nikdy jsem takovouhla párty ve stanu nezažil. Měli jsme jít taky pařit. Vyspali bychom se líp.
Když konečně hudba ustala, zakopl o náš stan opilý gruzínec, zlomil nám v něm podpěrnou tyčku, zaklel a utekl. Začalo pršet a my jsme s prvním světlem konečně usnuli.
Vůně a pachy Istanbulu
Kvůli nočnímu nespánku mi další dny trošku splývají. Rozhodli jsme se přes Turecko nestopovat, jednak z nedostatku času, druhak proto, že se nám nechtělo. Koupili jsme si jízdenky a do Istanbulu přejeli dvaceti čtyř hodinovým autobusem. To je další důvod, proč mi dny splývají. V sedě se spí blbě.
V Istanbulu nás bus vysypal dopoledne. Je to okouzlující město. Divoký východ. Plné koček. Tržiště, obchůdky, buskeři. Fantastický falafel.
Během dvou dnů, které jsme tam strávili, jsme si zběžně prohlédli všechny důležité turistické atrakce, okoukli východnější část města a obecně se nechali unášet vůní východu.
Většinu času. V noci den před odjezdem totiž dostal Míša, cituji: “grandiózní průjem horem i dolem”, ze které ho nemohli dostat ani prášky ani cola, pomohl až čas. Vůbec to nebyla dobrá noc, mě totiž mezitím, co se Míša na toaletě točil před záchodem kolem dokola, kousla nějaká bestie, z čehož se mi udělal puchýř. Ale uznávám, vyvázl jsem líp.
Domů
Za Istanbul nás vyvezl autobus a pak nás čekalo už jen stopování domů. Z Edirne do Sofie nás vyvezl vysokoškolský učitel a rasista, který nadával na cikány, ze Sofie nás vzal cikán s bílou dodávkou, který troubil na všechny lehké dívky, které znal, a ukazoval prostředníčky na nefunkční radary. V Botěvgradu jsme se potkali s Janou, Michala známou, která nás ubytovala ve svém maličkém bytečku a uvařila nám bulharskou večeři.
Splnil jsem si další sen a stopli jsme si kamion. Ten nás dovezl na hranice se Srbskem, kde jsme z něj vyskočili, předběhli celou frontu aut, domluvili si s jednou paní, že nás za hranicemi nabere a vezli se dál. A to Luxury line BMW s Nicol, která v Rumunsku vlastní tři restaurace, má šest vysokých škol a vozí ušmudlané stopaře.
V Niši jsme si dali šopský salát, čevapi a propocení se dokodrcali k mýtné bráně, kde se prý dobře stopuje. Cestou mi už definitivně odpadla podrážka. Ovšem nic, co by nespravila stříbrňačka.
Na mýtné bráně bylo stopování nadějné, ale to je tak všechno. Projížděla kolem nás spousta českých aut, což jsem po chvíli přestal poznávat podle espézetky, ale podle následujícího výjevu: Za volantem sedí tatínek s naštvaným výrazem, vedle něj spí jeho žena se spáleným obličejem a na sedačkách vzadu je vidět mikádo rukou a nohou jejich potomků. A taky nestaví.
Vzal nás Srb, chlápek pravděpodobně kolem čtyřicítky. Celou cestu nám vyprávěl, třeba o svém kamarádovi, který chtěl spáchat sebevraždu. Skočil z věžáku. Jenže spadl na jakousi babičku a zabil jí. Sám přežil. Šel do vězení odsouzený za vraždu. Taky o své dceři, která se nezletilá dobývala do klubu. Sekuriťák se na ni podíval a už se jí chystal vyhodit, když mu řekla, čí je dcera. V tu chvíli vzal sekuriťák telefon a vytočil číslo svého známého: „Hele, mám tady tvojí dceru, co s ní mám dělat?”
„Co já vím, klidně jí tam pusť.”
Byl to fajn stop.
V Bělehradu jsme se dostali na kraj města, kde jsme si ustlali v kukuřičném poli a byli nesmírně vděční za moskytiéru, bez ní by nám totiž do rána nezbyla ani kapka krve. Šli jsme spát brzo s nadějí, že vstaneme brzo a chytíme luxusní stop někam daleko. Že budeme stopovat lidi, kteří jedou do práce. Že bude skvělý provoz. To nám ale nedošlo, že si tyhle naděje děláme v sobotu.
Měli jsme ale víc štěstí než rozumu, protože z Bělehradu do Budapešti jsme to zvládli na jeden stop. Péter Ungár je politik maďarské strany, kterou popsal jako mix českých Pirátů a Zelených. O politice nic nevíme, takže jsme mu na to přikyvovali. Protože nás vezl něco přes čtyři sta kilometrů, vyprávěli jsme mu naši historku se spaním v Batumi na pláži.
“No jo no, tak kdo se někdy neopil a nezakopl někomu o stan, že?” poznamenal na naše vypravování. Až příliš specifická poznámka. Až podezřele specifická. Až příliš podezřele specifická. Tak jsme si ho proklepli. Na googlu jsme dohledali článek s názvem “Alcohol and sex: The case of LMP’s Péter Ungár”, ve kterém se popisuje, jak se tento politik na jakémsi maďarském festivalu opil a dobýval do stanu dívkám, které ho odmítaly.
No jo, kdo z nás se někdy neopil a nezakopl někomu o stan.
V nejlepším je potřeba skončit. Takže na závěr: dojeli jsme. Stopovali jsme východ a ten nás dovezl až k nám domů.
Díky Vláďovi Blažkovi za to, že jste nemuseli číst věty přes pět řádků a Lucce Fidlerové za to, že nás nikdo nevýtal, ale všichni nás vždy a pouze vítali.
@shtraabi a Michal Ševčík
