Cesta Švédskem za polární září a soby

Štěstí není opravdové, když není sdílené! To je právě ten důvod, proč jsem se rozhodla odepsat na příspěvek Čechovi žijícímu v Anglii na jedné cestovatelské skupině. Oba jsme měli v plánu něco podniknout přes vánoční svátky, a tak přišla po krátkém rozhodování řeč na Švédsko. Přímé lety jak z ČR, tak z Anglie, povinný PCR test jen při zpáteční cestě, žádná nařízení, jen doporučení – a to včetně povinnosti nošení roušek. Ale především příroda! Ta byla tím důvodem, který nás nalákal vydat se právě do Švédska. Sen vidět překrásnou polární záři nás přiměl ke stopu z letiště Arlanda na sever, po dálnici E4. No a jak to tedy bylo…

1.den (150 km stopem)

Po nekonečném čekání jsme se s „Angličanem“ potkali na letišti. Jídlo, sehnat nějaký karton, napsat směr NORR a jdeme k silnici! Už je tma a jsou zde celkem nepřehledné nájezdy, nečekaně však zastavuje autobus a milý řidič, který nás bere až do Uppsaly na nádraží. Musíme zpět k dálnici, a proto si bereme koloběžky, kterými se po 7 km dostáváme na místo. (Tip: koloběžky neparkujte mimo jejich zónu, vyjde to zbytečně draho!)
Ani jsme se nezastavili a už nás berou tři bráchové, kteří jedou až do Gävle. Ukazují nám proslulou obří kozu ze slámy, kterou se každý rok snaží Švédové, i za cenu pobytu ve vězení, podpálit. Všude jsou ostré ploty a policisté, kteří se tomu snaží zabránit. Už je pozdě, a tak vřele přijímáme nabídku spaní v karavanu u bráchů na zahradě. Maminka nám donese večeři a my jsme šťastní, jak nám to zatím vychází.

2. den (300 km stopem)

Jeden z bráchů nás veze na supr místo pro stop, kde nás po 20 minutách nabírá Filipínec Aldrin s kamionem, který vyrážel z Prahy. Převáží plastové granule a furt nás natáčí. Veze nás do Hudiksvallu. Nezbývá nám nic jiného než čekat za kruhovým objezdem, kde se hůře zastavuje. Svítí sluníčko (naposledy). Po hodině na nás křičí nějaká ženská z auta (naštěstí jí nerozumíme) a po dvou hodinách zastavuje moc milý starší pán, který nás bere na lepší místo a snaží se nám koupit nějaké reflexní pásky. Neúspěšně!

Po půl hodince zastavuje Turek, nemluví anglicky, a tak jen mlčíme. Chce nás vzít na nějaký kopec nad městem, kde by byl pěkný výhled, ale odmítáme, abychom se stihli dostat zase dál. Naší blbostí nás vysazuje na nádraží, odkud jsme měli v plánu jít do fritidsbanken (půjčovna outdoorového vybavení zadarmo), ale je zavřená. Musíme se dostat zpět k dálnici. Záda mi hoří z těžkého batohu, ale musíme jít dál.

Konečně! Jsme na nájezdu. Po 10 minutách zastavuje žena (moje první řidička), má celkem pěkné auto. Jede jen kousek, ale prý nakoupí a může nás hodit dál. Po hodině našeho marného stopování ve tmě a jejího vánočního nákupu nás opravdu nabírá. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje u benzínky. Vybíhám v rychlosti z auta a nechávám v něm termosku…
Po dokonalé benzínkovské kávě zvedáme palce. Kamiony na nás troubí, auta nás oslňují svými obrovskými dálkovými světly a my už chceme vědět, kde budeme spát. Po dvou hodinách si v dálce všimneme stojící dodávky a muže na nás volajícího. Běžíme tam. Prý mu o nás říkal jeho známý, který nás před chvílí míjel, a tak nás bere dál. Je to prodejce skútrů, který, jak on sám říká, nesnáší lidi, což dokazuje i tím, jak na každého řidiče troubí. Na další benzínce u nás přizastavuje milý, usměvavý pán, který se nás z okýnka jen vyptává na naši cestu a prý nám drží palce. Fajn, jen nám moc nepomohl.

Další hodinové čekání a už jedeme až k mostu Högakustenbron. Měli jsme v plánu spát v pěkné raststuze, ale podle týpka na recepci je zamčená. Odmítáme jeho ubytování za 1 000 švedských (2 600,- Kč), a tak s odhodláním hledáme místo pro pověšení hamaky. Je půlnoc. Konečně jsme dorazili na skálu, kde je krásný výhled na most. Nad hlavami se nám motá vrtule větrné elektrárny. Snažíme se rozdělat oheň, ale vzdáváme to. Chystám se do spacáku, když se ale podívám na nebe, zdá se, že je jeden mrak nějak nasvícený. Může to být polární záře? Po deseti minutách už není nad čím přemýšlet. Zelené vlnící se paprsky polární záře tančí po polovině oblohy a já nemám slov. Jsem nadšená a veškerá únava opadá. Jen stojím a užívám si této chvíle. Dokázali jsme to!

3. den (80 km autobusem na černo a 30 km legálně, 110 km stopem, 5 km pěšky)

Díky teplému spacáku nebyla noc až tak hrozná. Probouzím se do krásného východu slunce. Všechno dřevo kolem je mokré, a proto opět vzdáváme rozdělání ohně, a jdeme na blízkou recepci, kde pošleme pohledy a čekáme na autobus.
Prý bych si měla koupit lístek, ale já doufám, že někoho stopneme, a tak to nedělám. Možná jsem si ho přece jen měla koupit, ale naštěstí to projde – na jeden lístek jedeme dva. Jedeme do Örnsköldsviku. Z autobusu pozoruji rodinku losů. Nádhera.

Jdeme k silnici s cedulí Umeå a po 20 minutách nám zastavuje mladá zdravotní sestřička, která nám dává roušky a poučuje nás o nevhodnosti cestování v této době. Zavírají se mi oči a spím. Konečně jsme v Umeå. Studentském městě, kde v deset hodin večer studenti křičí z oken a balkónů. Půjčujeme si vařič v konečně otevřené půjčovně. V plánu máme jednu raststugu na hoře Starrberget, proto musíme autobusem (s jízdenkou) do hodinku vzdálené vesnice Vännäsby, odkud jdeme pěšky podél silnice. Je tma a silně prší. Lezeme po klouzavých kamenech a nemůžeme chatku najít. Jsme vyčerpaní. Po nekonečném bloudění ji najednou uvidíme. Je nádherná. Sušíme si věci a konečně rozděláváme oheň v kamnech. Vaříme čínské polévky a těstoviny. Jdeme spát.

4. den (10 km pěšky, 80 km autobusem)

Nasněžilo! Všude jsou mraky sněhu jako v pohádce! Jsem nadšená! Už je poledne a my se vydáváme podstoupit zpáteční pěší cestu do Vännäsby. Klouže to a nevidíme žádnou cestu. Stavíme sněhuláka Huga, kterému upadává hlava. Vzpomínáme na tebe, kamaráde! Je nám jasné, že zde žádné auto nemůžeme stopnout, a proto čekáme na autobus. Zase je tma. Řidič nás bere zdarma a zastavuje nám u cesty mimo zastávku. Nechala jsem tam čepici. Klasicky. Po 40 minutách pěšky dorážíme k jezeru a raststuze, kde máme v plánu prožít Vánoce. Raststuga je velká a je u ní i loděnice. Rozděláváme oheň a převařujeme sníh.

5. den (Štědrý den)

Vánoce! Užíváme si klidu. Nikam nespěcháme. Převařujeme sníh, pereme prádlo, sušíme ho a nosíme dřevo. V loděnici jsme objevili běžky, které beru na zamrzlé jezero. Je to paráda! Zbytek dne procházkujeme, hrajeme golf se sněhovými koulemi, zdobíme stromeček a koupeme se ve sněhu. Nejlepší Vánoce!

6.den (8 km pěšky, 140 km stopem, 700 km vlakem)

Musíme se vydat na cestu zpátky. Spoléháme na jediný autobus, který z téhle samoty odjíždí. Nejbližší zastávka je dvě a půl hodiny pěšky, a tak stopujeme. Již druhé auto zastavuje. Uvnitř auta je klasický Švéd, který se stará o stádo sobů. Ukazuje nám ho a my jsme nadšení. Vysvětluje nám, že v létě je převáží kamionem víc na sever, protože by tady dostali kašel. V autě má pistoli, prý proti zvěři… Snad.

Nabíjíme si telefony u domů, které mají zásuvky zvenku, a čekáme na autobus. Nejede. Po deseti minutách zjišťujeme, že ani nemá jet. Špatně jsme se podívali. Bereme ceduli a stopujeme. Projíždí jen málo aut ale my se musíme dostat co nejvíce na jih. Z opačného směru jede auto, které se u nás otáčí. Mladý kluk, který o nás slyšel a chtěl udělat dobrý skutek, nás odváží až do Umei. Cestou posloucháme švédskej rap.

Jsme unavení a nechceme riskovat, že bychom se další den nedostali z naplánované raststugy, a tak čekáme na noční vlak do Stockholmu. Chceme vrátit půjčený vařič, a tak bez koupení lístků jedeme MHD. Řidič nám v půlce cesty zastavuje, něco švédsky křičí, a to, co se nám snaží říct, chápeme až poté, co nám otevírá dveře. A tak se vydáváme na několik kilometrů dlouhou cestu k vrácení nevyužitého vařiče, ale náš úmysl ho vrátit, překazí zavřená prodejna. Necháváme ho tedy na klice v igelitové tašce a tiše doufáme, že tam za tři dny bude.

7.den

V 5 hodin ráno se probouzíme na cílové stanici ve Stockholmu. Jsme dost unavení, ale i přesto se vydáváme na procházku po historickém centru. Památky jsou fajn, ale raději jedeme metrem na okraj města, kde je výhled, příroda a pěší stezka. Zbytek dne trávíme pospáváním na nádraží. Parťákovi letí letadlo už večer, ale mně až zítra, a tak se loučíme s pivkem přelitým do plecháče, a já odjíždím na hostel. Postel, sprcha, teplo. Jsem šťastná!

logo pencil

Anna Sedláková

IG: ani_sek