Zálibou v cestování do Gruzie a okolních zemí se nijak netajím. Jelikož je Írán sousední země Arménie a ta je zase sousední zemí Gruzie a obě země jsem chtěl Lucii ukázat, začal se rýsovat plán. Zpočátku to vypadalo šíleně, ale při podrobnějším plánování už tolik ne. Vždyť je to z gruzínského Kutaisi do íránského Teheránu jenom 1657 km, takže pohoda.
Zpáteční letenky z Německa do Íránu se pohybují kolem šesti tisíc když máte štěstí. Já koupil do gruzínského Kutaisi jednosměrnou za 600 a jednosměrnou zpáteční z Teheránu do Prahy za 2500, takže jsme spojili návštěvu dalších zemí s ekonomickou stránkou věci.
Pár týdnů před odjezdem se s Erikem potkáváme na íránské ambasádě v Praze pod Strahovem, abychom vyřídili víza. Ta stojí 50 EUR a ukecat se to nedá, zkoušeli jsme to. Každopádně už na ambasádě člověk okusí to, jak v Íránu všechno, ale uplně všechno strašně trvá. S Erikem se loučíme a domlouváme sraz v íránském městě Tabriz na náměstí Golestan v pět odpoledne, tou dobou už bude Erik v Íránu něco přes dva/tři týdny a náš by to měl být druhý den.
Letadlem do gruzínského Kutaisi
Devátého října tedy s Lucií balíme a vyrážíme na letiště, odkud nám to s klasickým wizzovským zpožděním letí do Kutaisi. Po příletu na letišti hned kupujeme simky a noční bus do hlavního města Tbilisi.
Kolem osmé ranní se probouzíme na náměstí svobody a já začínám hrdě svou ženu provádět po již známých místech. Objevujeme společně ale i nová, například takový gruzínský hipster komplex Fabrika. Každopádně točené pivo v pro mě už legendární špeluňce na rohu Arnold Chikobava a Giorgi Mazniashvili nesmí chybět. Chlapík co tu čepuje už si mě pamatuje a nabízenou sušenou rybu opět s grácií odmítám. Až takový labužník nejsem. Na ceduli před výčepem se nachází již sbírka našich samolepek.
V Tbilisi trávíme dva dny plné skvělého a levného jídla i vína po všech možných restauracích a podnicích a užíváme si atmosféru města, které je na turisty už celkem zvyklé. Ne jako města, která máme před sebou v Íránu. Anebo jsem už já tak zvyklý na Tbilisi? Kéžby!
Po dvou nocích se loučíme v našem spřízněném Freestyle hostelu v ulici Dimitri Uznadze č. 95 a taky s jednou z místních postaviček, matkou pluku, Nanou, která posílá video pozdravy klukům do Čech. (Na obrázku osedlávajíc si tradiční plněný knedlík chinkali.)
Míříme na metro ve směru na autobusové nádraží Ortachela na jiho-východě města, ale nenech se zmást vážený čtenáři, nejdeme na autobus. Chceme potkat nějaké fajn místní a taky chceme ještě dnes dorazit do Yerevanu v Arménii. A tak jdeme stopovat! Pro nás je to historický okamžik. Je to naše první společné stopování a pro Lucii je to první stop v životě. Přícházíme na výpadovku a pomalu ani nestačíme zvednout ruku a už se na nás směje gruzínec, který nás veze pár desítek kilometrů, k odbočce naším směrem na Tbilisi mountains, na kterých na druhé straně stojí slavná socha Kartlis Deda, která byla postavena k jeden a půl tisícileté historii města Tbilisi a reprezentuje matku všech gruzínců.
Stopujeme do Yerevanu
Do Yerevanu je to něco přes třista kilometrů, ale je celkem brzo ráno a i přes nepříznivý stav kvality silnic, máme příznivý čas. Dostáváme se za městečko Marneuli, kde kupuju a načínám cestovní pivo a sleduju auta, která jedou směrem na Sadakhlo, což je hraniční přechod. Jen tak ležérně mávám na temně rudé auto neidentifikovatelné značky, ptám se jestli pivo nět prablem a už to valíme na hranici. Pán se představuje jako Kamo, takže jsme hned kámoši. Jediný prablem je, že nemá zadní sedačky, takže Lucie sedí na pytli brambor a prý je to nepříjemné. Kamo jede až k Sevanu, což je dobrá i špatná zpráva zároveň. Hranice přecházíme bez problému a náš řidič bez sedaček na nás čeká a mění plán. Prý mu volala babuška, že se u ní musí zastavit a přespat. Dává nám na výběr, buď s ním pojedeme k babušce a bude hostina nebo zakryju benzin a pojedeme na Sevan. Nakonec volíme variantu poděkovat a vystoupit.
Jsme 20 km za gruzínskou hranicí a přesně tady jsme se rozhodli být vybíraví. Jo, prostě žádný šunky nestopujem, jedem jenom dobrejma kárama. No dobře, za minutu nám staví náklaďák, ale to je zas dobrodružství. Kolikrát vám takhle v Evropě zastaví náklaďák. Kamion se prostě bere vždycky. Je to stopařská etika. Teda nemusí se brát vždycky, existuje spousta výmluv. Třeba když spěcháte. Nebo když se vám nechce. No, ale nám se chce a náš řidič po chvíli staví u cesty, kde paní griluje šašlik a hned nás každého na jeden pozve. Je to družba narodov.
No a když tak jedeme tim tirákem a jsme spoko tak jsme alespoň vybíraví co se týče cesty. Řidič Narek jede až do Yerevanu, ale ne kolem jezera Sevan, u kterého chceme zastavit. Loučíme se tedy za 60 km ve městě Vanadzor a jdeme k odbočce, která ústí přes hory až k Sevanu, kde naše stopařská éra před dvěma lety započala.
Neujdeme ani sto metrů a chlapík Hayk na nás volá že nás hodí. No tak jo, tady prostě lidi moc nechodí. Prý bychom měli ve Vanadzoru přespat, v Arménii je zrovna festival všech frankofonních zemí a je to fakt docela velká událost a ve Vanadzoru bude party. Jako je to lákavá nabídka, ale radši pojedeme do Yerevanu a tak nás Hayk vyhazuje na konci gorodu.
Ani jsem si nevšiml, že po chvilce pochodu jsme stopli Chrysler 300 C ve kterém sedí tři mladíci z Yerevanu, kam i jedou. Jedou i kolem Sevanu, ale naše vybíravost nezná mezí. Takže i z takového super auta vystupujeme na půli cesty a jdeme obhlídnout slavný chrám Sevanavank, který byl postaven roku 874 n. l. Předtím než se loučíme s Armenem, který umí perfektně anglicky, protože studoval na Cambridge, vyměnujeme si kontakt na facebooku a doporučuje nám pár restaurací v Yerevanu.
Na poloostrově, kde leží Sevanavank šíleně fučí a tak v rychlejším tempu procházíme dva chrámy a užíváme si výhled na nekončící jezero a všudypřítomné hory. Vzpomínám na naší cestu před dvěma léty, kdy nás tu bylo šest, byla to naše první cesta na Kavkaz a vlastně vůbec první větší cesta, pokud se cesta do Arménie dá nazývat vetší. Tehdy jsme k jezeru dojeli z Yerevanu taxíkem za pár šupů a odpoledne, když jsme se chtěli dostat na sever k horám, kde jsme plánovali přespat, se zrodil nápad stopovat. Legendární vzpomínky…
Slunce pomalu zapadá a tak směřujeme zpátky na silnici, která vede do hlavního města. Moc tady toho nejezdí, ale vzhledem k tomu, že první auto co jede naším směrem zastavuje a jede do Yerevanu tak to je dobrá pravděpodobnost pro stopování. Pán kolem třicítky vyrážel z gruzínského Poti dnes kolem třetí ráno a veze si odtamtud nově koupené auto až domů do Yerevanu. Hurá! Jsme v cíli a míříme do hostelu Sleep studio, který mi doporučila Aneta Jelínková, naše přispěvatelka a taky neohrožená stopařka. Na několika místech jsme se v Arménii minuli o pár dní.
Celý Yerevan je pohlcen tím frankofonním festivalem a tak všude vlajou vlajky a staví se stany na nějaké události. Podle mě toho v Yerevanu moc k vidění není, pokud jste na historické památky. Jinak je to určitě zajímavé město, který stojí za to vidět. My se jdeme podívat na místní kaskádu, která stoupá celých 118 metrů od jednoho z hlavních náměstí. Budovat se začala v roce 1971, ještě za sovětů a je odsud krásně vidět hora Ararat. Teda vlastně není, protože je mlha. Stejně jako když jsem tu byl před dvěma lety… Takže googlíme “Yerevan” a představujeme si, jak mega ta hora asi je.
Dnešní a zítřejší den trávíme odpočinkem a couráním po městě, návštěvou různých kostelů a taky jedné mešity, která je zároveň muslimskou školou. Pokouším se taky v různých směnárnách vyměnit Íránské riály, abych zjistil jestli nebudou mít čirou náhodou lepší kurs než v Íránu. S momentálnímy propady by to bylo klidně možné, ale nedaří se to.
Původní plán je v Yerevanu přespat ještě další den, protože do srazu s Erikem máme ještě tři dny, ale tak nějak nás to město nudí a musíme se posouvat někam dál. Plánujeme tedy cestu z Yerevanu do Tabrizu (520km) rozdělit napůl a přespat ve hraničním městě Agarak. Ještě zvažuji střihnout to přes Náhorní Karabach, ale bylo by to zřejmě víc komplikované a tolik času asi nemáme, nechceme zbytečně spěchat.
Ráno tedy vařím kafe Drip-It a loučíme se skvělým majitelem hostelu, Ashotem Melkonianem, jehož slavný otec měl v nynějším hotelu svoje malířské studio. Ashot Melkonian byl arménský malíř, který se proslavil za éry sovětského svazu. Do roku 1997 žil v Arménii a ve svých 67mi letech se odstěhoval do Kalifornie, kde v roce 2009 zemřel. Více o tomto zajímavém maliři najdete na facebooku , který jeho syn spravuje, nebo na wikipedii.
Z Yerevanu na íránskou hranici
Míříme na metro a na stanici Charbakh na konci města, kde nás čeká vysněná výpadovka. V místním metru se neztratíte, má jen jednu linku a 10 stanic. Jedna jízda stojí sto dramů, což je pět korun na naše. Na Charbakhu na nás všichni valí oči, chápu, sem turisti asi nejezdí. Kupuju si cestovní pivo, děkuju “šnorakalitsn” a jde se stopovat. Hned jak přijdeme na místo tak staví několik aut, vesměs Lady. Už už se k nim nadšeně hrnu, ale moje žena mi připomíná, že budeme vybíraví a ještě že tak! Staví dva Mercedesy G, které se nám s bráchou nikdy nepodařilo stopnout, i když jsme to moc chtěli. Kažu direkcii na město Goris, což je optimistické, je to asi 300 km. Prej tam jedou, tak pohoda. Otec se synem co mají autoservis vezou něco na svatbu jejich příbuzného. No ale s tim Goris jsem to nějak dobře nepochopil a vezou nás jen 20 kiláků za město Artashat. Nevadí, alespoň jsme se projeli a jsme za městem. Stopujeme pod dálničním mostem a okolí mi až na ty hory připomíná kazašskou pustinu a nedaleko čnící špičky kostelů z blízkých měst zase toskánsko. Dva vojáci, kteří se vrací domu ze služby nás vezou na výpadovku za město Ararat. Zatim je to takový popomrskávání, to nemam rád, chtělo by to něco delšího, ale zas poznáme víc lidí. Manželský pár, který nás veze dál, nám nacpe tolik bonbonů, že si je nakonec dovezeme až do Prahy a ještě teď jich máme pár v šuplíku.
Jsme ve městě Yerakh, což je tak trochu konec světa, protože kdybyste jeli ještě dolu, což teda nejde, ale kdyby, tak dojedete do ázerbajdžánský enklávy zvané Nakchivan, kde se dokonce narodil jejich současný prezident. Oplocený to je jak jenom to jde a vizuelně je zde hned cítit, že jsme se dostali do oblasti dlouhého politického sporu, který znáte pod názvem Náhorní Karabach. Chce to cestovní pivo, je k poledni a začínáme mít i hlad. Nic jsme ale neujeli, musíme dál. Maršrutka s ruskou spz, kterou jsem si tak nějak zapamatoval protože nás už několikrát předjela, stojí u krajnice a její řidiči kouří. Dávám se s nima do řeči, nasedáme a jedeme společně přes 70 kilometrů v celkem pohodlných sedačkách. Bavíme se klasicky o vejplatách a prostě řešíme prachy. Chlapi prý jezdí na trase Yeghegnadzor – Vladikavkaz (RU), což je 600 km, ale asi 15h jízdy a za to mají 50k dramů = 2320 Kč, to je ta smutnější realita. Sergei a Artar se samozřejmě zajímají o výplatu v Čechách a taky jakou mám výplatu já. Nevím jak vy, ale já prostě nemám srdce na to říct na takový otázky v těhle zemích pravdu. To by mě ušlapali. Pro ně je i deset našich tisíc fakt hodně. Snažím se tuhle debatu zahrát do autu jako vždy. Buď pochvaluju přírodu, nebo koňak, nebo dobrý lidi, kteří v Arménii vážně jsou.
Loučíme se s ruskou maršrutkou a říkáme si, že by to chtělo nejakej delší stop. Ani jsme si pomalu nevšimli, že nám zastavil Lexus a v něm Armen, šéf místní policie se ženou. Jedou až do Goris, což je skvělá zpráva a jedeme společně něco přes dvě hodiny. V autě dovezeném z Ameriky se to jede krásně a navíc jsme pozváni i na šašlik, takže něco jako all-inclusive. Paní nám po cestě ukazuje všechny pamětihodnosti a když něco kvůli mlze není vidět, tak to najde na googlu a potom video na YouTube, takže jsme plně vzdělaní. Tak například Wings of Tatev, což je nejdelší lanovka a vede z městečka Halidzor k chrámu Tatev. Než dojedeme do Goris, tak projíždíme horským sedlem a z krásného slunečného počasí je najednou inverze, do které klesáme a začíná být chladno. Máme před sebou ještě 160 km horským terénem, je zima a začíná se stmívat. Doteď se nám dařilo a tak si věříme i dál. V Agaraku máme rezervovaný hotel za padesát korun, tak bychom tam rádi dojeli.
Vyměkli jsme a bereme Ladu. Pan Muraz je sice dobrák a jede na půl cesty do města Kapan, ale moc mu to nejede a trávíme s ním asi dvě hodiny úděsných řidičských schopností či neschopností v mlze a tmě. Společně taky překonáváme horské sedlo ve výšce 2520 m.n.m.
Konečně jsme v Kapanu a na hranici s Íránem už je to jen 80. Prší. Je tma, je osm večer. Přemlouvám Lucii abychom tomu ještě max hodinu ve tmě dali, protože se mi nechce bloudit v horském městě a hledat hotel za rozumný peníze. Snažím se to odsunout až jako krajní řešení. Hledáme tedy záchod, kupuju nezbytnou plechovku piva a zasvěcuji zbytek dne hardcore travellingu. Slepuju dohromady samolepky Stopujeme východ většího formátu a píšu Agarak. S plechovkou piva, něčím na zakousnutí, cedulí a kapucemi na hlavě předvádim u cesty divadlo a snažim se řidiče alespoň pobavit, když už vypadáme tak nepřitažlivě. To nemluvim vo tom jak smrdim. Pár aut staví, ale jedou vždy jen na půli cesty a my jsme si řekli že v tuhle chvíli vezmem už jenom přímej. Domluvená hodina pokusů se přiblížila a docela mě to štve. Nechci tady spát. Chci na hranici a ráno si přispat. A sláva! Staví bílá Honda, v ní voják, zase Armen, co hlídá ázerbajdžánskou hranici a jede do služby do Agaraku. Mluví perfektně rusky a tak mě učí spoustu nových slovíček a docela si s ním i pokecám, na zadních sedačkách má asi čtyři matrace, což zase vyhovuje Lucii.
V Čechách mi na silnicích přijde, že řidiči hrozně málo využívají trubku a dálkový světla ke komunikaci, je to prostě zažitý jenom když tě někdo naštve. Ale tady je to jinak. Troubí se na všechno, na pozdrav, na kámoše, na babušky, když děkuješ, když předjíždíš, do zatáčky, na kostely a na ikony. Armen řekne skvělý sousloví: “Kultura vaditelska”. Chce totiž předjet kamion, ale nevidí před něj. Problikne ho dálkáčema, kamion hodí blinkr doleva na znamení, že může. Armen předjíždí, dvakrát troubí, kamion taky dvakrát troubí a pak ještě poděkuje blikačkama a kamion ho problikne. Tomu řikám komunikace na silnici, máme se co učit!
Kolem půl jedenácté nás Armen dovezl až k našemu hotelu a srdečně se s námi loučí a ještě se nás ptá jestli na hotel máme peníze, že by nám ho zaplatil. U mňa jesť děngy. Zlaťák.
Zasloužený odpočinek po dnešní nekonečné cestě z Yerevanu, ale i tak to bylo určitě pohodlnější než místním busem. Rozhodně zajímavější. Zítra nás už čeká Írán, pro nás pro oba zatím země nepoznaná. Do Tabrizu to máme už jenom 150 km, takže zítra se rozhodně nikam neženeme. Hotel Nreni nás za tu cenu příjemně překvapil a berem si z ledničky kolu a pivo a zaleháme. Zítra už dlouhý kalhoty a šátek na hlavu…
Přechod hranice Arménie s Íránem
Ráno se kolem desáté balíme, beru si z ledničky kolu, nechávám na stole zbytek arménských drobných a jdeme směrem k íránské hranici. Zastavují nás kluci u kterých si v autě shazamnu kapelu Kaspiyskiy Gruz, kterou poslouchám zbytek dovolený. Kluci nás nějakym potuněnym autem hoděj na hranici a já chvilku oslovuju přijíždějící auta, jestli nás převezou. Jenže všichni vezou jenom nějaký zboží na hranice, do Íránu nejede nikdo, jenom kamiony a s těma nemá smysl čekat.
Přecházíme tedy bez problémů hranici pěšky, na íránské straně měníme peníze a už se na nás sbíhá houf pohraničních taxikářů. Slušně i neslušně je posílám pryč a pochodujeme si to dál od hranice a slibujeme si nějaký stop. Za branou hraničního areálu nás ale čeká další houf taxikářů a já už nemám sílu je odbíjet. Přímo na hranici chtěli za taxi 25 amerických dolarů, což je blbost při íránských cenách. Čekám tedy než se mezi asi dvaceti taxikářemi objeví jeden, slušně oblečený a dobře anglicky mluvící. Jednoho jsem pomocí kalkulačky ukecal až na 8 dolarů a anglicky mluvící šéf mi tvrdí že to je dobrá cena. Ok, za 150km za dva lidi asi jo, sice bych radši stopoval, ale ještě radši vypadnu od tohohle shluku troubů. Jedeme teda do Tabrizu z hranice taxíkem a s taxikářem, co se představuje jako Ašem a necítím žádnou morální povinnost si povídat, přece mu za tu cestu platim. To je jeden z markantních rozdílů autostopu a placené dopravy. Přijíždíme do Tabrizu a pokud to, že nás nahánějí taxikáři nenazveme problémem, tak se dostáváme k nějakému hotelu bez problémů. Cena je milion riálů za oba, což je asi 160 korun. Míříme do ulic vyměnit eura, což se nám daří za výhodného kurzu a získáváme sedm a půl milionu za 50 euro.
Tabriz a setkání s Erikem
Dnešní den a noc trávíme v Tabrizu, lehce procházíme cetrum města, bazar, jíme a pijeme samý nealko. Jsme unavený a jak už to tak v nové zemi a kultuře občas bývá, lehce v šoku. Jak se dozvídáme, tak v oblasti Východního Ázerbajdžánu žije početné etnikum turecky mluvících lidí a tak zde dost lidí persky ani nerozumí.
Další den, tedy šestnáctého října, máme sraz s Erikem. My jsme se hezky vyspali na hotelu, zato Erik přijel z Teheránu nočním vlakem. Sraz máme v Golestan parku kousek od našeho hotelu a setkáváme se krátce po deváté ráno. My se v Íránu zatím rozkoukáváme, zato Erik už tu je necelý měsíc a dost věcí se od něho učíme. Třeba to, že prakticky každý auto je taxík. Prostě na něj zaťukáte, nasednete a jedete. Za kratší přejezdy (do kilometru) dáváme dohromady 30k (5kč) za delší přejezdy 50k (8kč). O ceně v tomhle případě nediskutujeme ani my, ani řidiči. Víme že místní platí trochu míň, ale pořád je to pro nás zadarmo. Zřídkakdy se stane, že má řidič pár námitek, ale prostě hlásíme Hoda hafes (nashledanou) a vystupujeme. Stává se to málo, ale nás prostě nenatáhne. Občas se taky stává, že si nás řidič po přátelském rozhovoru oblíbí a jízda je zadarmo. Pak je tu taky tarof. Kdo neví co to znamená ať si to napíše do googlu, je to něco jako předstíraná pohostinnost.
V pobočce Iran Cellu kupujeme simkarty s 10 gb dat za v přepočtu asi 80kč. Smutná realita v kontrastu s cenami dat v ČR, kde se lidé, kteří mají zájem na vysokých cenách dat a tarifů nedokáží dohodnout na snížení ceny. Zřejmě jde jen o další velké peníze. Naštěstí v jiných zemích EU a světových zemích toto neplatí.
Míříme na espresso, které je mimochodem v Íránu občas oříšek sehnat. Všude vaří čaj a když už kafe, tak rozpustný a to ne e. Ale pomáhá nám chlapík, co zná chlapíka, co zná chlapíka ve večerce co má kamaráda v kavárně. Takhle je to tady se všim. Tak například prachy. Na bankovce jsou uvedeny riály, platí se v tumanech, ale oboje je jedno a to samý. Například pokud máte bankovku 10000 riálů tak to je zároveň 1000 tumanů, ale taky se může říct nebo napsat jeden tuman. A tak dále. Nejdřív je to celkem chaos, ale pak si člověk zvykne. Když se jedná o oficiální instituci, jako pošta, nebo hotel, bývají ceny psané v riálech, tedy tak jako na bankovce. Kdekoli jinde to může být jakkoli jinak.
Solné jezero Urmia
Po kafi a vzájemném vyprávění zážitků, vymýšlíme co dnes budeme dělat. Volíme návštěvu jezera Urmia, kterou nám doporučil i Vojta Lavický, který objel svět na motorce a potkali jsme se v Gruzii před pár lety. Míříme tedy na autobusák a za 300.000 kupujeme autobus do 100km vzdáleného města Urmia, které leží 30 km od hranic s Írákem a je to oblast, kde se pravděpodobně nacházela biblická zahrada Eden.
K jezeru přijíždíme asi za hodinu a prosíme řidiči ať zastaví, že vystupujeme. Město Urmia je ještě pár kilometrů na jih, ale to nás nezajímá. Zajímá nás ta nekonečná pláň místy vyschlého solného jezera, připomínající jihoamerický Salar. Salinita jezera Urmia je zhruba poloviční jako ta v mrtvém moři, ale i to je pořád síla. Na místě, které není ani zdaleka uzpůsobeno turismu se nachází jen jedna íránská rodinka, která nám udělá fotku a jinak nikdo. Jen pár opuštěných lodiček, domečků a místy bordel. Každopádně výhled a zážitek je to famózní, sůl je ve vzduchu úplně cítit. Procházíme podél obou stran silnice a jezero místy mění barvu. Někde je zelené, jinde do červena a dál je zase úplně bílé až na obzor. Prozkoumáváme ztroskotanou loď, stůl se židlemi uprostřed výhledu k horám a děláme spoustu fotek.
Po necelých dvou hodinách už jsme celkem nabažení velké solné louže a tak míříme zpátky na silnici, k ceduli, která uvádí – Tabriz – 100km. Stopuje se tu celkem snadno, lidé jsou vcelku milí a přátelští a když vám to tak nepřijde, není žádný problém někoho odmítnout, protože do chvilky máte další stop. No a tak nám zastaví starší pán, který jede přímo do města a vypráví nám svojí špatnou angličtinou o tom jak učil ve školách a prostě o svém životě. Měli jsme ještě v plánu navštívit po cestě skalní vesničku Kandovan, ale jsme uplně vyřízení, takže to skipujeme, což je škoda, protože z fotek to vypadá velmi zajímavě. Náš pan řidič nás vysazuje skoro v centru města a za stop nic nechce, což je tady překvapivé, většinou chtějí alespoň nějaké jejich drobné, pro nás asi dvě koruny.
Noční bus do Teheránu
Druhý den trávíme ještě v Tabrizu vcelku nezajímavými činnostmi a odpočinkem a k večeru se vydáváme opět na autobusák, jelikož chceme jet nočním VIP busem do Teheránu. Cena je 450.000 riálů za osobu (75kč). Autobus vyráží v jedenáct večer a v Teheránu jsme před sedmou ráno. Ve VIP busu se dá celkem vyspat, pokud vám nevadí spát v pohybujícím se vozidle. Jednou z nejužitečnějších věcí tripu do Íránu jsem i kvůli cestě busem shledal špunty do uší. Probouzíme se v hlavním městě bývalé perské říše a nacházíme se pár set metrů od Azadi tower, kterou teda jdeme rovnou očíhnout. Od ní jedeme metrem až přímo na stanici Imam Komeini, kde máme díky Erikovi zarezervovaný hotel. Ceny hotelů se pohybují od 400.000 do milionu za osobu. Hostely jsme díky ceně hotelů ani nebrali v potaz, ale je možný, že budou skoro zadarmo. Každopádně cesta metrem stojí 10.000, což odpovídá koruně osmdesát našich, což je podle mě příznivá cena. Projíždíme a procházíme městem a hned je znát rozdíl oproti Tabrizu. Město je čistější, čistější jsou i lidé. Přístup některých lidí je také někdy míň lopatní. A taky na to, že se nacházíme v devíti-milionové metropoli tak mě překvapuje, jak jsou lidé komunikativní. A to nejen vůči nám, pozoruji, že jsou zvyklí povídat si i mezi sebou a to i když se zrovna náhodně potkají! Teď to ještě nevím, ale před odletem domů učiním svému pozorování závěr, a to, že otevřenost a komunikativnost lidí nemusí nutně ovlivňovat velikost města ve kterém žijí, ale hlavně lidé sami. Snad si jednou i v naší kotlině budou lidé více spontánně povídat, pomáhat a usmívat se na sebe.
Ale dost snění. Přicházíme na hotel a jsme tak odrovnaný, že jdeme zase spát. Spali bychom klidně celý den, ale to by nás trápilo svědomí, že jsme nic neviděli a tak vyrážíme metrem na stanici Tajrish a lanovkou na horu Tochal, která se tyčí nad Teheránem. Výhled je to mohutný a navíc se nacházíte v nadmořské výšce 3900 metrů.
Druhého dne večer se s Erikem loučíme, letí domů do Prahy přes Kyjev. My jsme si koupili let do Shirazu, pro jednoho za 300 kč. Zdálo se nám to méně vyčerpávající než další noční bus. Vnitrostátní letenku nemůžete jen tak koupit dopředu. Nikdo jí totiž nepřeprodává, musíte jí koupit na oficiálních íránských stránkách aerolinky. Takže pokud neumíte farsí, docela oříšek. Paní na recepci hotelu nám jí ale kupuje a platíme jí hotově. Stejně tak to je o dva dny později, kdy letíme ze Shirazu do Isfahanu. Nemusíte se ani strachovat, že nebude místo, letenky se zde kupují pomalu jako lístky na autobus, prostě přijdete, zaplatíte a letíte.
Kontrola na letišti a let do Shirazu
Přijíždíme metrem na letiště v Teheránu. Ano, na obě teheránská letiště jezdí metro! Míříme na kontrolu a já mám docela problém. Zapomněl jsem, že mam v batohu placatku, kterou jsem si sebou vezl a ze které jsem v Gruzii a Arménii upíjel whisky. Sice je prázdná, ale je nevypláchnutá a jedna nebo dvě kapky tam asi zůstaly, každopádně je z ní cítit chlast. Je to sice totální pakárna, ale chápu, že jsem to podělal. Pár frajerů si mě odvádí na stranu do místnosti, kde trávím následující půl hodinu. Nejdřív mě vyslýchá týpek, co mě odvedl. Celkem mě pobavilo, že potom co si čuchnul k placatce se mě zeptal jestli v tom byla vodka. Vypadá, že ten alkohol asi fakt nikdy neochutnal… Potom se v kanceláři vystřídá dohromady asi deset vojáků a dalších lidí, jejichž hodnosti jsem moc dobře nepochopil. Neustále si vyměnují placatku z ruky do ruky a čichají k ní. Potom jeden z nich chce abych na něj dýchnul. Není problém, už jsem asi pět dní nepil. Jsem z toho všeho fakt dost nervozní, ale vim že jsem pravidla neporušil, v Íránu jsem nepil, tak to mi dodává klid a už jen přemýšlím nad tím kolik bude pokuta. Ve finále mi všechno vrátili, něco jsem podepsal, nechtěj ani korunu a rychle běžim pryč, než si něco rozmyslej a jdu si dát kafe. To byly nervy. Ještě když nastupujeme do letadla tak jsem trochu rozklepanej. Ještě vtipnější na tom je to, že abychom se následující dny nemuseli tahat s dvěma batohy, tak jsme jeden nechali v Teheránu na hotelu, takže kdyby mě to napadlo předem, tak jsem se tomu mohl krásně vyhnout. No nic… Let je perfektní a dokonce je v ceně večeře, taková klasická aerolinková. Hned jak po hodině a půl přistáváme, mířim na toalety pořádně vypláchnout placatku, nemam zapotřebí celej výslech absolvovat znova.
Bereme taxík do centra města, myslím za 200.000 riálů, což je dražší než jsem chtěl ale kašlem na to. Z centra už je to pěšky jen asi 5 minut do hostelu Taha traditional, na který máme doporučení. Tak vidíte přeci jenom jsme spali v hostelu. Cena byla půl milionu riálů a v ceně byla snídaně, a prakticky všechno jídlo které tam neustále vařili, zajímavý koncept. Je to takový klasický perský dům, uprostřed něhož je zahrádka s posezením a malým jezírkem s fontánou. Je to tu vážně hezký a všichni v hostelu jsou milí a umí dobře anglicky, což je fajn.
Další den si procházíme krásný Shiraz a fascinuje nás jaká je tu čistota. Ulice jsou úplně vymetený, v hlavních i vedlejších uličkách nevidíte odpadek a celkově to tu působí příjemně. Procházíme si historické budovy mešity Nasir al-Molk, přezdívané růžová mešita. To je ta s těma slavnejma světýlkama. Slečna Fatima (na obrázku) nám zde ukazuje na jedné dlaždičce podpis svého otce, který má na starost restaurování výzdoby této historické mešity. Také míříme do mešity z 12. století, která se nazývá Shabestan of Imam Komeini a ukrývá také několik posvátných skříněk, ve kterých jsou uloženy pozůstatky nějakých příbuzných jednoho z 12ti imámů. Ty se mimochodem nachází téměř všude po Íránu a Íráku a je to vždy strašne pompézní záležitost. Do vetšiny z nich vás jakožto nemuslima nepustí a tak můžeme jen nahlížet zvenku. Do té druhé, potom co se úspěšně vytratíme naší průvodkyni, se nám podaří vejít, ale je tam víc turistů. Je to něco neskutečného. No schválně, napište si do googlu „Shah cheragh holy shrine“ a koukněte na ty zrcátkový interiéry. Na tyhle schránky míst, kde uctívají rod prvního immáma Aliho, kterého údajně jmenoval prorok Mohammed, by člověk mohl koukat pořád. Celý den trávíme procházením podobných míst a pátráním po nějakých suvenýrech, kterých by tu člověk jaksi pohledal.
Isfahán
Přespáváme v hostelu Taha ještě jednou, ráno vstáváme v 6 a míříme na letiště objednaným taxíkem za asi padesát korun. Letíme do Isfahánu, třetí největší město Íránu a historicky jedno z největších měst světa. Placatka už je vymytá, takže let je bez problémů. Letíme za dne, takže se i skvěle rozhlédneme. Letenka opět stála zhruba naše tři stovky a opět jsme ji koupili den předem na recepci hostelu. Původně jsme neměli v plánu tyhle přelety, ale když jsme zjistili, že jsou tak levné a ušetří nám to čas a spánek, tak jsme na noční busy rádi zapomněli.
Za hodinku přistáváme v Isfahanu a vyrážíme do centra najít hotel. Jdeme na blind a už ve druhém hotelu co zkoušíme mají místo a stojí to zase nějaký půl milion. Dokonce máme pro sebe celý 2+1. Míříme na náměstí Naqsh-e Jahan, které bylo ve výstavbě od konce 16. století a je zapsáno na listu světového dědictví UNESCO. Nejvyšší kopule místní slavné mešity je pod lešením, takže moc hezkých fotek neděláme. Po cestě z náměstí zapadneme do malé kavárny kde íránec Mustafa vaří skvělou kávu. Mám sebou od Jirky Gomoly jeho překapávanou kávu na cesty zvanou Drip-It a tak ji s Mustafou zkoušíme a on je celý našený, že takovýhle koncept ještě neviděl.
Cesta domů a poslední stop
Přespáváme v našem hotelu a spíme dlouho, protože jsme z těch přesunů unavení. Kolem druhé odpolední jedeme metrem na autobusák a kupujeme si VIP bus do Teheránu, kde přespáváme ještě jednou, bereme zavazadlo a jedeme metrem na letiště. Letí nám to v půl třetí ráno do Istanbulu a poslední metro na letiště jede prý v jedenáct. Párkrát přesedáme, až se ocitáme na stanici Shaded Baghershahr, kde bychom měli přesednout na vlak na letiště, ale ejhle, poslední jel před dvaceti minutami a tak už se na nás sbíhají taxikáři, které klasicky s úsměvem ignorujeme. Zaplatit umí každej. Naše stopařské duše zajásají a jelikož máme asi 5 hodin času a jsme asi kilometr od výpadovky na letiště, jdeme stopovat! Poslední stop v Íránu na letiště! To jsme neplánovali, ale máme radost. Ani nestihneme vyjít z parkoviště stanice metra a sám nám staví íránec Močtabah se svým kamarádem a po chvilce složitého vysvětlování souhlasí že nás odveze. Svojí špatnou angličtinou nám vysvětluje, že se připravujou na cestu, protože zítra jedou na islámský festival do írácké Karbaly, který se koná každoročně a letos se ho účastní 30 milionů lidí. Šílenost. Za náš pobyt v Íránu nám to říkají lidé hrozně často a je zajímavé, že ačkoli jde o tak masivní událost, která je navíc celá zdarma, evropská a světová média jí úspěšně ignorují. Proč by také měli zájem na tom aby si lidé mysleli, že je tu bezpečno, že? To jen tak na zamyšlenou, my máme vlastní zkušenost : ).
Močtabah nás nejdřív veze k sobě domů. Tam si vystoupí jeho kamarád a nastoupí Močtabahova žena a tři děti a jedeme na letiště. Je to asi půl hodiny cesty. Když dojedeme na letiště, srdečně nás Močtabah objímá a přeje šťastnou cestu, kterou přejeme i my jemu. Vyměňujeme si na sebe číslo a sem tam mi od něj stále přicházejí fotky z jejich rodinných výletů. Tací jsou lidé Íránu…
Shrnutí
Celkově jsme na cestě strávili dva týdny a projeli jsme tři země. Stopovali jsme z Tbilisi až do Tabrizu, což je 898 km.
V Gruzii ani v Arménii se toho moc nezměnilo a ceny jídla v restauracích a hotelů naopak ještě trochu klesly. Lidé jsou tam stále stejně příjemní i když turistů lehce přibylo. Stopování je naprosto bez problémů. Možná je to i tím, že jsme stopovali kluk x holka, ale čekací doba byla v průměru tak 3 minuty a zážitků nespočet.
Írán nás nejdříve vyděsil svojí špínou v Tabrizu, potom uklidnil přívětivostí lidí v Teheránu a nakonec potěšil čistotou a otevřeností lidí v turistických městech Shiraz a Isfahan. V Íránu se s vámi neustále někdo baví. Zhruba každý pátý vás na ulici pozdraví a každý dvacátý se chce dát do řeči, nebo se zeptá zda je všechno v pořádku a cítíte se v Íránu v bezpečí. Mluvím tu o městech větších než Praha, Teherán je dokonce obydlenější než naše republika!
Jednosměrné letenky do Kutaisi byly za 600 kč a jednosměrné z Teheránu do Prahy za 2.500 kč. Víza do Íránu stojí na pražské ambasádě 50 EUR.
Za osobu jsme za dva týdny cest utratili všehovšudy maximálně 4.000 kč.
Šimon z redakce Stopujeme východ
