Kostrbatě do Taškentu
Začátkem srpna 2023 tedy přilétám do Taškentu. Moje cesta vedla z Prahy, kde jsem načal stop do Bratislavy, vyzvedl jsem kamaráda Borise s kterým jsme byli domluvení, že mě doprovodí na cestě do Bělehradu odkud jsem do Uzbeku letěl. Naše cesta, již autem, vedla kolem jezera Balaton, město Szeged kde jsme poobědvali do Suboticy, překvapivě pěkného, malého srbského městečka, kde jsme přespali. Doporučuji zde zajít do podniku Samo Pivo, kde je k ochutnání spoustu srbských, dobrých piv. Den poté jsme se prošli po Novém Sadu a pokračovali do Bělehradu, kde nás již čekal Borisův přítel Mitar. Provedl nás po městě a večer jsme zakončili v podniku u Dunaje, Docker Brew Pub, kde je jak hospoda, tak pivovar. Vážně mě překvapily srbská piva. Vyvážená, plná, hořká chuť jejich jedenáctky mi dodávala pocit jako bych byl doma v Praze, ve svojí oblíbené Černé Svini na Žižkohradech. Vskutku doporučuji.
Má to být ale cestopis a nikoli alkopis, jak mi Kim, který mě taky v Uzbeku čeká někdy vyčítá. Články z mojich cest jsou ale někdy holt trochu jako gastromapa Lukáše Hejlíka – akorát je to o pivu a o ne až tak valných putikách po cestě. Čili zpátky k letu – trasa Bělehrad – Abú Dhabí – Taškent proběhla bez problémů a na uzbeckém letišti mě právě Kim s jeho bráchou Michalem vyzvedli taxíkem.
Taškent – hlavní město a bývalá sovětská metropole má zajímavou a bohatou historii. Podle některých pramenů bylo místo obydleno již v dobách dávno před Kristem. Na historii se podepsali samozřejmě i arabové, Čingischán a poté i Tumerlán. Historie celého regionu v tomto ohledu bývá velmi propojená, ne-li dost podobná. Jeden přišel, dobyl co se dalo, založil říši. Po jeho smrti se říše rozpadla a tak přišel další, aby opakoval kolečko svého předchůdce. Výsledkem byly často jen genocidy, vyhlazená města, zmařené životy, a ztracené kulturně-historické dědictví nás všech. Historie je ale někdy prostě jeden kolotoč. Jsme malí pánové na to abychom ho zastavili, útrpně se točíme dokola až se nám motá hlava… Na počátku dvacátého století byla v Uzbekistánu vyhlášena za platnou sovětská moc a země se připojila k SSSR. V sedmdesátých letech Taškent zničilo velké zemětřesení o síle 7 richterovy škály. To dalo prostor k přestavbě města v tehdejším sovětském duchu a tak z historických částí města moc nezbylo. Ve výstavbě naopak byly budovy brutalismu, slavný hotel Uzbekistan a krásné taškentské metro.
Večer sedíme v restauraci, kam se s naší tuláckou vizáží hodíme asi jako Bible do mešity. Plánujeme postup naší cesty a poslouchám vyprávění a dosavadní zážitky o horách, lidech, cestách a cenách. Kluci si na hostelu vykládají vybavení do hor, aby měli lehčí bagáž. Z Taškentu totiž později letíme zase domů, tak tady věci potom vyzvedneme. Druhý den naše kroky míří na výpadovku ve směru tádžické hranice. Prvního stopa v podobě sdíleného taxíku prostě platíme, cesta je dlouhá a chceme se vykopat z hlavního města. Cena je 200.000 somů čili 400 kč na 3 lidi. (Při těchto šílených sumách praktikujeme jednoduchý výpočet – škrtnout tři nuly, zbytek vynásobit dvěma a jste na českých korunách.) Celkem dost na místní poměry, ale jsme spokojení, že se dostáváme pryč od výpadovkového mumraje. Asi by bylo na místě zde zmínit, že ve zdejších končinách je zvykem za stop platit – hromadná doprava jak ji známe z Evropy zde prakticky neexistuje a tak jsou na koncích měst takové plácky s kupou aut (často místní výroba Damas) a smlouvá se o ceny a cesty. Po asi hodinové jízdě dlouhé 85 km vysedáme na čáře, vzniklé v roce 1991 vyhlášením Tádžické nezávislosti na Sovětském svazu. Ten se pak rozpadl o pár týdnů později.. Přechod je asi ten nejrychlejší co jsem kdy zažil, vše trvá dohromady tak dvacet minut a bohatší o dvě razítka se nacházíme v nové zemi – Tádžikistánu.
Cesta Tádžikem do Dušanbe
Na čáře se náhodou potkáváme se zbytkem party, bráchové Michal a Kim. Já jedu ve trojici s Maxem a Karfou. Za hranicí na sebe už nečekáme, sraz je v Dušanbe v hostelu, což je však smělý cíl. Naše dnešní trasa je sice “jen” zhruba 450 km, ale vede přes Fánské hory a celkové převýšení trasy na silnici je 6129 metrů nahoru a 5585 dolů. Masakr. Jezero Iskanderkul, kam jsme měli v plánu jet považujeme v tuto chvíli za komplikovanou zajížďku a tak si slibujeme, že příště sem vyrazíme jen na hory a všechno napravíme.
Místní doprava funguje celkem zvláštně. Běžný cestovatel by po návštěvě zemí Kavkazu a východní Evropy čekal maršrutky (minibusy) spojující prakticky jakékoli město se zbytkem země. V místních zemích tomu tak není, všichni stopují a domlouvají si již zmíněné sdílené placené jízdy. Vesměs je to ale efektivní způsob přepravy jelikož auta jezdí zaplněná. Dalším vedlejším efektem této kultury je, že se všichni navzájem znají, alespoň to tak působí. Ač by to ale mohlo být hezké sebevíc, kulturu autostopu na který jsme zvyklí my, zpupní evropané, to jaksi nabourává. Místní fungují tak, že přijdou na místo, odkud sdílené jízdy obvykle vyjíždí. Tam se prostě ujistí o ceně a směru vozidla a nasednou. Často na takovém místě jsou hlavně samozvaní taxikáří, kteří se tímto způsobem živí. No a když se na takovém místě objeví pět turistů z Prahy, je to jako když hodíte mentosku do koly. Úspěšně ale vždy tuto erupci výkřiků ignorujeme a jdeme do dža (čti do háje). Jakmile vosy přestanou útočit a jsme v bezpečné vzdálenosti, začínáme klasicky stopovat. Neznamená to, že jezdíme zadarmo, ač i to se nám v dosti případech stává, ale hlavně nám zastavují normální lidé, ne taxikáři. A těm ty peníze prostě dáváme raději.
Hned kousek za hranicí nám staví mladý kluk, který jede v taxíku a říká, že dáme jeden dolar a můžem jet do vsi 40 km, tak paráda. Vystupujeme a užíváme si neznámou tádžickou vesničku… Mladý kluk vystoupil s námi, vyptává se kam jedeme a jak nám může pomoct… Nakonec si chce vyměnit kontakt, kdybychom potřebovali pomoct. Krása.
Klasicky stopujeme u benzínky ve směru na historické město Khujand. Lidé tu jsou strašně milí a zvídaví a to zvlášť pokud jde o turisty což znamená, že opravdu staví první nebo druhé auto. Pokud nejede vaším směrem, tak se alespoň rusky zeptají odkud jste, jestli se vám tu líbí a popřejí šťastnou cestu. Postarší pán v postarším SUV Lexusu souhlasí, že nás do Khujandu vezme. Dokonce řekne, že zadarmo když mu vysvětlujeme jak v evropě autostop funguje. Celou cestu ale legračně kroutí hlavou a nepřestává si z nás utahovat že nemáme peníze ani na jídlo.
Přijíždíme do Khujandu, jehož název nás nepřestává bavit. Serióznost se ale místu nedá upřít. Město se nachází v ústí Ferganské kotliny, úrodné části země, kde se v dnešní době setkávají tři středoasijské republiky – Uzbek, Tádžik a Kyrg. Historicky významné místo, které tři století a nějaký drobný před Kristem dobyl Alexandr Veliký a protéká jím řeka Syrdarja. Díky své významné a výhodné pozici se město stávalo součástí mnoha říší a impérií, zkrátka kdo to zrovna dobyl. Sověti přejmenovali město na Leninabad, vskutku originální. Místní z toho byli tak nadšení, že hned po rozpadu svazu změnili jméno zpět na Khujand. Tolik o snaze sovětů vymazat jakoukoli kulturu, historické a emoční vazby na cokoli co „bylo“. Uprostřed města stojí pevnost s velkou mešitou – The Sheik Muslihiddin Mausoleum – mauzoleum vládce Khujandu a básníka, který zde žil ve dvanáctém století. Samotné základy citadely jsou prastaré, ale zbořená a znovu postavená byla hradba tolikrát, že v dnešní „opravené“ podobě bohužel vypadá jako nějaká umělá filmová kulisa.
Panuje neskutečný vedro, kolem 40 stupňů. Řeka Syrdarja, legendární přítok Aralského jezera, se na nás svou čistou vodou doslova směje. Jedeme zrovna nějakou náhodnou městskou maršrutkou, která jela kolem od místa, kde jsme byli vyloženi. Nedokážeme vodě odolat moc dlouho a na parádním spotu hlásíme maršrutkáři, že vystupujem, podáváme drobné a jdeme se koupat. Voda je tak čistá že u břehu vidíme hejna rybiček, a dokonce i říční krevetky. Z vody se nám nechce, ale musíme dál. Přicházíme na náměstí. Získání hotovosti z bankomatu v těchto končinách bývá někdy pěkně pekanovým oříškem, ale nám se poštěstí a hned z druhého bankáče co zkoušíme se nám daří vybrat. Obchůdek hned vedle prodává ovocné ochucené pivo, krásně osvěžuje a tak je z toho menší zásek. Míříme na konec města, ale ještě se zastavujeme v sympatické restauraci na rychlé jídlo. Pan majitel moc neumí ruské názvy jídel, tak mi řiká ať se jdu podívat do kuchyně co mají. To způsobuje u uchechtaných kuchařek poprask který eskaluje, když začnu jídla fotit abych to ukázal zbytku naší trojice. Volba padá na kuřecí polévku a salát a rozhodně jsme se netrefili vedle, jídlo je super! Platíme dohromady asi 70 korun a jdeme dál.
Do hlavního města Tádžiku, Dušanbe je to odsud 300 km. Na konci města nám opět staví první auto co jede, policie. Chvilku koukáme co bude, ale chlapíci nás prostě chtěj vzít a peníze samozřejmě nechtějí protože jsou ve službě, to nám vysvětlují poměrně jasně. Jmenují se Hočibek a Mohammed, jsou staří jako my a vezou nás asi 40 km. Celou dobu se vyptávají na všechno možný – výplatu, život v čr, holky v čr, práci – no prostě normální věci. U odbočky, kde sjíždí z hlavní silnice a my vystupujeme, trvá Hočibek na tom že nám koupí arbus – meloun. Prý jsou ty jejich strašně dobrý protože nejsou chemický. Tak jo, ale musíte ho sníst s náma – tahat ho nechceme, trváme na svém. Tak prý jo. Stojíme u silnice na úplně random místě a baštíme meloun s fízlama. To nevymyslíš. Při druhém kousku melounu staví na silnici auto a křičí na Hočibeka jestli jede správně na Dušanbe. Hočibek na něj ukazuje ať jde sem, a jelikož má na sobě uniformu, chlapík poslechne. Zařizuje nám odvoz za 200 korun s čímž jsme spokojeni, protože taxikáři v Khujandu chtěli 300.
Náš nový řidič Muzafa si s námi tedy dává meloun, fotíme se s policajty a jedeme na Dušanbe! Parádní shoda náhod a ukázka jak místní dokáží společně skvěle a jednoduše komunikovat, není jim nic trapné a zkrátka a dobře jsou přirození.
S Muzafou, který byl v Khujandu koupit nové auto, aby mohl v Dušanbe jezdit jako taxík s místní aplikaci Yandex, jedeme asi pět hodin přes Fánské hory. Neuvěřitelně to smaží, až se místy, obzvlášť v serpentinách docela bojíme. V protisměru je holt jako doma a žádný auto pro něj neni dostatečně rychlý. S nikým nemá slitování a všechny musí předjet aby se tenhle závod bez vítěze pokusil jako první na světě vyhrát. Jeho zběsilá jízda sice lichotí našemu časovému plánu, ale jeho brzdové destičky to necení. Zastavujeme u jakési oázy s posezením a restaurací a ze všech kol a z motoru se valí bílý dým. Muzafa se diví co se to děje. Ano, stálo to za to Muzafo, gratulace. Jeden by čekal, že se z toho poučí, ale ne, jede dál stejným stylem – závod přece musí mít vítěze!
Necelých devadesát kilometrů před Dušanbe také projíždíme legendárním tunelem Anzob, který byl otevřen v roce 2005, je dlouhý asi pět kilometrů a na trase přes Fánské hory, kterými projíždíme, díky němu ušetříte 4-5 hodin jízdy. Jeho konstrukce stála čtyři miliardy dolarů. Dříve se na cestě z Dušanbe do Khujandu (největší a druhé největší město Tádžiku) jezdilo přes sedlo Anzob v nadmořské výšce 3400 metrů a jednalo se o jednu z nevíc nebezpečných cest ve střední Asii. Tento fakt dokládá lavina, která 23. října roku 1997 pohřbila při průjezdu touto cestou 46 lidí, když zasypala 15 vozidel. Neslavně se tunelu také přezdívá tunel smrti. To z důvodu chybějící ventilace, čímž se v tunelu držel smog. Osvětlení chybělo jakbysmet. No a ještě k tomu leží tunel v nadmořské výšce 2600 metrů a tak nebyly vyjímkou záplavy, způsobené tajícím sněhem a prudkými změnami počasí. To vše ale íránské společnosti Sabir, která tunel zhotovila přišlo asi v pořádku a bylo tomu tak celých deset let, než započaly opravy a dodělávky tunelu. Dnes je tunel v relativně použitelném stavu, ale aby vám tu kikslo auto si vážně nepřejete.
Pobaví mě Muzafův postřeh, když se na mě zhruba po pěti minutách jízdy neosvětleným tunelem podívá a zahlásí: tunel! Ano vskutku, tunel smrti Muzafo, hlavně nezastavuj!
Navzdory tomu všemu má Muzafa neochvějnou víru. Na jedné zastávce prodávají pívo, tak zkoušim jestli si ho můžu koupit a dát v autě. Ne. Amen.
Lidé jsou zkrátka různí a i když s naším řidičem asi nebudeme kamarádi, jsme rádi že se vezeme. Mezitím mě policista Hočibek bombarduje na Instagramu zprávami jak se máme, jestli jedeme a ať mu pošlu fotky.
Celou cestou Fánskými horami projíždíme malými vesničkami. No a co v nich nesmí chybět? Správně, propaganda místního prezidenta Emomali Rahmona, který už je u žezla od roku 1994, fakticky ale od roku 1992, čili téměř celou existenci samostatné země. Už jen fakt, že přijal titul „Founder of peace and national Unity — Leader of the Nation“ (nastolitel míru a národní jednoty – vůdce národa) vypovídá o mnohém. Zkrátka autoritářský kult osobnosti jako prase. Obrovské podobizny tohoto 71 letého sympaťáka najdete vskutku v každém prdelákově, nějak se u té moci asi udržet musí. A tak ho všichni, kterých jsme se ptali mají v úctě a prakticky vám řeknou, že mu za vše vděčí a že jsou rádi že vede jejich zemi. Volební výsledky hovoří za vše – rok 2020 – 92,08%, 2013 – 83,92%, 2006 – 80,34% vše ve prospěch Emomaliho. Jeho popularita tedy zjevně roste a tádžický lid je se svým muslimským mužem ve vedení zřejmě spokojen. Vážně si ale netroufám situaci soudit, na mé evropské oči vše působí dosti nahraně a propagadisticky, je ale možné, že jsou zde místní s jeho vládou opravdu spokojeni. Anebo velká část žije tak jednoduché životy, že je jim to vlastně jedno. O tom ať si každý udělá závěr sám. Pozdějí zjišťuju že pan prezident nám taky zamával ze svého makového pole na fotce s policajtama u melounů…
V úterý v Dušanbe
Kolem desáté večer přijíždíme do Dušanbe. Muzafa pár kilometrů před jeho rodným městem chytá jakousi nostalgickou náladu domova a musí nám svoje město vychválit jak jen to jde… Jak spatříme úžasné místo, jak je Dušanbe druhý Dubaj, zkrátka chlouba tádžického lidu a kdoví jestli né celého světa. Prostě něco, o co nechcete přijít. Z našeho pohledu je v Dušanbe k vidění jen čtvrtý nejvyšší vlajkový stožár světa a tím to tak lehce končí. Na druhou stranu, okolní hory a příroda se městu nedají upřít, to v Praze holt nemáme.
Slovo Dušanbe znamená v perštině pondělí, ambicióznost hlavního města je tedy jasná. Tady to všechno začíná. Název tohoto města na úpatí Pamíru ve skutečnosti pochází už prý ze sedmého století, kdy se zde podle některých zdrojů nacházel populární pondělní trh. Metropole leží v sedmistech metrech nad mořem a pokud jste někdy byli v nějakém postsovětském větším městě, ničím zvláštním vás asi nepřekvapí. Nás také extra neokouzlilo, co je na něm ale opravdu nejkrásnější jsou již zmíněné okolní hory.
Nasedáme k prvnímu taxikáři do auta; v Dušanbe jezdí všichni podle taxametru – jízdy přes celé město stojí do padesáti korun; a jedeme tak trochu naslepo poblíž lokace, kde by se měli nacházet kluci v hostelu a kde je zároveň na řídce zaplněných mapách značen obchod i restaurace. Burgrárny jsou tu rovnou dvě, hned vedle sebe. Doufáme ve wi-fi, ale marně, tak večeříme, nakupujeme sváču na ráno a víno ve Sparu na večer a na blind míříme pěšky k předem domluvenému hostelu. Naposledy jsme bráchy Michala a Kima viděli na hranici, asi 500 kilometrů daleko odsud a tak nevíme jestli dojeli. Na recepci nám mlaďoch, kterému později přezdíváme „kitajskij“, po dlouhosáhlém vysvětlování sděluje, že tady naši parťáci jsou a tak čekáme než se vrátí z večeře, abychom později zjistili, že kluci byli v té druhé burgrárně než my. Večer společně trávíme vyprávěním historek z cest a pitím vína, jak už to při těchto cestách bývá. Je to vždycky trochu kouzelné jet stejnou trasu a na konci dne si vyprávět každý ty své zážitky.
Ti z nás, kdo večer šli spát zavčas si užívají ranní snídani, která tady obyčejně bývá v ceně noclehu. Ti, co úspěšně dopili všechno víno a pak si hráli s králíky v kleci na dvorku do čtyř do rána jsou rádi za ranní sladký, léčivý čaj. Naše dnešní kroky vedou k 165 metrů vysokému stožáru, aktuálně čtvrtému nejvyššímu na světě (rok 2023, podivná soutěž co). Potom na brzký oběd a pak už se vybíráme na cestu směr konec města, opět směr hranice. Stop zase trvá pár desítek vteřin. Stopujeme celá pětičlenná grupa najednou, zastaví první auto, podle počtu míst naskáčem dovnitř a zbytek stopuje solo. Jedu s Michalem s partičkou, která se evidentně do Samarkandu snaží provést co nejvíce léků a z nějakého důvodu taky žvejkaček. Trochu bizár no, tak zastavujeme u každé lékárny, kde dvě holky z auta vždy vyskočí, něco dokoupí a jedeme dál. Jedeme s nima asi půlhodinu, a holky jsou přesvědčený, že nám pár balíčků daj a my jim to přeneseme přes hranici. Pokaždý, když mi to na zadních sedačkách připomínají, dělám, že tomu moc nerozumim a tak nějak do outu to vždy odkejvu… Česky to vysvětluju Michalovi na přední sedačce a snažím se používat slova, kterým by rusky mluvící člověk nerozuměl. Samozřejmě nemáme v plánu nic přes hranici přenášet, takže se u čáry ke zklamání spolucestujících skromně loučíme, podáváme bankovky za jízdu a běžíme si pro razítko.
Hraniční přechod je celkem legrační. Všude nás zdržují a dělají průtahy. Je evidentní, že chtějí úplatek, ale turistům si nedovolí o něj říct. O místní problematice dobře víme ze skvělé knihy Sovětistán od norské novinářky Eriky Fatland, která zdejší země turisticky skvěle zmapovala již v roce 2014. Pilně si tedy počkáme až policista prohlídne všechny stránky našich pasů, spočítá je, zkoukne proti slunci zda mají vodoznak a projistotu sečte i stehy, kterými je pas sešitý. Jsme si teď tedy opravdu jistí, že náš pas je pravý a můžeme jít s klidným srdcem dál. Nakonec se s tím ale u kamerky nepáře a na všechny tři pasy, které mu podáváme najednou, vyfotí třikrát mě.
Jsme zpět v Uzbekistánu a klasický taxikářský mumraj nás vítá. Úspěšně procházíme kolem a na otázky kam máme namířeno standartně odpovídáme všelijaká světová velkoměsta. O pár desítek metrů dále je pohodový obchůdek, kde se občertvujeme kolou a dokupujeme vodu. Vyrážíme na stop a po chvilce nás dobíhá pán, že nás hodí do nejbližšího mětečka Sariosyio. Na každého za deset korun souhlasíme a jedeme do největšího uzbeckého konce světa.
Nejúžasnější věc nás ale teprve čeká – po cestě městečkem nás vítá nápis „Bar – rozlyevane pivo“ čili česká oáza, kde na hodinku kotvíme. Rozlyevane v ruštině neznamená to, co si čech představí – je to to, po čem prahne – čepované! Nervy povolují, místní plov nám chutná a zdejší štamgasti chtějí abychom zahráli na kytáru. Naše české trempské písně tedy zní uzbeckým venkovem, místní si nás natáčejí a my jim rádi zpíváme. Jeden chlapík nás přesvědčuje abychom u něj přespali, jeho žena bude prý celou noc vařit a my budem celou noc zpívat. My se ale chceme dnes dostat do města Termez, které leží na hranici s Afghánistánem a hodláme tam přespat. Notně najezení a posilnění tedy vyrážíme na pochod, klasicky nás všechny nabírá první auto, v něm řidič jménem Churšit a jedeme na konec města. Z hospody nás ještě dobíhá chlapík s dvoulitrovkou koly, že nám jí dá jako dárek, to za to hraní na kytaru.
Na konci města se osvěženi kolou rozdělujeme a naším cílem je Termez. Prvního stopa máme před město Denov, kde přecházíme přes silnici přes bavlníkové pole, čili trháme suvenýry (když doma zapomenuté pupeny vyndám z batohu, jsou celé bíle rozkvetlé jako z obrázku) a poté již chytáme přímou jízdu do Termezu. Téměř ihned nás totiž nabírají Džamvšed a Ilmura, kteří nás vezou až do našeho cíle. Po cestě se už setmí, ale budí nás naše fascinace blízkosti afghánské hranice, která v nás vzbuzuje jakousi mekku tajemství a neprozkoumanosti.
Afghánská hranice u Termezu
Cestou míjíme směrové cedule s nápisy Mazar-i-šaríf nebo Kunduz, afghánská města a my frčíme v Damasu, celí zvědaví jaké bude hraniční městečko Termiz. Já s Michalem přijíždíme do města první a hned hledáme nějaké pohostinství kde bychom vydechli a našli na bookingu místo, kde bychom přespali. Bar pojmenovaný Baltika, podle ruského piva zní dobře a velkorysé prostory nás vítají. Vychlazené pivo, uzbecký plov, zásuvka a wi-fi – cestovatelé ví o čem mluvím – to je momentální ráj. Kolem desáté večer přijíždí i zbytek party a Karfova kytara klasicky budí rozruch. Musíme zahrát, a tak české trempské písně zní i na afghánské hranici. Rosa na kolejích od Wabiho Daňka je asi jediná co umim zpaměti a tak do strun hrábnu taky. Necháváme si načepovat i něco s sebou a míříme do Guesthousu Firdavs, kde se nám po krátké debatě s mladým bráchou majitele, který absolutně nechápe co chceme a neumí slovo rusky ani anglicky, daří ubytovat. Dostáváme velkou místnost s obří postelí, kde budeme spát jeden vedle druhého jako někde na táboře… Všude visí perské koberce a ve vitríně u stěny jsou vystavené všelijaké orientálně vypadající artefakty. Na zdi tapiserie. Trochu jako u nějaké vesnické babičky, ale s nádechem afghánské hranice.
Je pozdě večer a tak usedáme a spřádáme plány na další den. Nevíme co je v Termizu k vidění, všichni jsme celkem unaveni cestou a tak na další den plánujeme jen čumendu na most přátelství který dve země spojuje. Byl postaven sovětským svazem v roce 1982 a sloužil k zásobování při napadení Afghánistánu Sovětským svazem a následné války.
Vše se ale mění když na hostel přichází Firdavs, to může být tak kolem půlnoci. Nejdřív trochu zatuhneme jaká bude reakce, protože mu popíjíme na dvorku pivo z petky. Firdavs ale jen pozdraví a odejde do kuchyně. Koukáme po sobě a moc nevíme co si o tom myslet. Trvá to ale sotva pár vteřin a Firdavs prostě jen přijde se skleničkou a cvrknutím do krku, jak je to zde zvykem naznačí ať mu taky nalejem. Je to mladý dobrý chlapík, je nadšený že jsme přijeli navštívit jeho město a téměř hned nám vytváří plán na zítřek. Ráno se zajedeme nasnídat k němu do kavárny, pak se pojedeme někam vykoupat, okoukneme hranici a pak se podíváme do muzea historie Termezu. V podstatě neprotestujeme protože to zní ideálně. Teď se ale prý bude pít. Svého malého brášku který nás předtím ubytovával vysílá na elektrokoloběžce pro točené pivo. Jeden by takovéhle móresy nečekal párset metrů od čáry státu, o kterém jsme se toho v novinách dočetli až až. Brácha se vrací asi do deseti minut s třemi velkými petkami vcelku pitelného piva. Stejný příběh se během večera opakuje ještě několikrát a Firdavs pokaždé odmítá, že bychom mu něco zaplatili. Jsme jeho hosty. Další legrace začíná když si vzpomeneme že s sebou máme kytaru a foukací harmoniku. Vyhráváme české písně až do pozdních ranních hodin. Nejvytrvalejší jsou Kafra a Kim.
Ráno se ztěžka probouzím a rozlepuji oči. Zdá se mi to, nebo ne? Po místnosti se pohybuje člověk v tradičním afghánském oděvu včetně paštunské čepice. Nechápu co se děje, o to víc když zjistím, že ten člověk je Kim. Vypráví nám o zbytku včerejšího večera, kdy byl Firdavs tak fascinovaný foukací harmonikou až se Kim rozhodl, že mu ji věnuje. To on samozřejmě nemohl jen tak přijmout a tak si lámal hlavu čím mu oplatí. No a zbytek příběhu je zřejmý. Celé „dopoledne“ tedy trávíme převlékáním se do afghánských oblečků a fotkami na ulici.
Den začínáme oběděm, tradiční uzbecká Shurma – v podstatě silný jehněčí vývar s hafem zeleniny a v tom zapíchlým jedním kusem masa s kostí. Krásně nás to léčí a vyrážíme standartně Damasem na cestu k vodní nádrži Uchqizil Suv Ombori, asi dvacet kilometrů za městem. Na mapě místo vypadá slibně a i to tam moc hezky vypadá, jen voda je vyschlá a všude smrdí bahno. Čili supr koupačka se nekoná a míříme tedy na druhou štaci našeho turistického zájezdu, který pro nás Firdavs přichystal. Mimochodem na cestu autem koupil další 4 (slovy čtyři!) petky točeného piva, aby jsme si popili. Asi nemusím vysvětlovat že ač jsme poctiví češi, po předchozím večeru jsme na to vážně neměli chuť.
Druhá zastávka je Fayaz Tepe, buddhistické archelogické naleziště. Celkové zjištění, že tento úsek hedvábné stezky byl kdysi dávno pod vlivem buddhismu nás nepřestává fascinovat. Ostatně z podobného období (6. století n.l.) pochází i slavné stojící sochy Bamyánských Buddhů nedaleko afgánského Kabulu. Fayaz Tepe, nebo to co z něj zbylo, je buddhistická stúpa pocházející z prvního století našeho letopočtu s nejvyšší aktivitou kolem třetího a čtvrtého století, kdy se ve zdejších končinách pohyboval i Alexandr Veliký. Procházíme místní rozvaliny a místa, kde zřejmě dřív stávalo město, je to pár kilometrů severně po proudu řeky Amudarjy od současného města. Archeologické památky samozřejmě trpí, jelikož nic není chráněné, kryté či oplocené a tak prastaré rozvaliny chátrají dál. Ale možná je to prostě tak jak to má být, přirozené. Přecházíme na naleziště Kara Tepe, které už je přímo nad řekou Amudarjou, která tvoří hranici. Na druhé straně vidno vysoké ploty s ostnatými dráty, nejbližší vesnička v nedohlednu. Nejbližší město, Mazar-i-sharif ležící asi padesát kilometrů jižně od nás bych rád někdy viděl. V jeho centru se nachází slavná obří modrá mešita.
Jak tak koukáme na výhled na Afgánistán, je čas vyrazit dál. Čeká nás muzeum v Termezu. Před vchodem do muzea je samozřejmě velká deska, která nám oznamuje, že muzeum bylo postaveno z vůle a iniciativy samotného prvního prezidenta Uzbekistánu, Islama Karimova. S tímto jménem a podobnou informací se zde setkáte prakticky před každou významnější budovou. Jeho autoritářský režim, který dlouho Uzbekistán ovládal je ve světě relativně známá věc. Zde se pan Islám samozřejmě těší veliké úctě.
Samotné muzeum je ale super. Ač většinou v podobných institucích rychle ztrácím pozornost a mám nutkání vypadnout pryč, tady mě to baví. Různé historické artefakty od soch buddhů z regionu starých přes tisíc let, fragmenty soch Alexandra Velikého, či dobové mince a šperky. Vše výmluvně svědčí o bohaté kultuře a civilizaci, která se v těchto končinách, ještě dávno před nakreslením hraničních čar, těšila rozkvětu.
Po celém dni jsme celkem vyřízení. Únavě nepomáhají ani čtyřicetistupňové teploty v místní polopoušti. Večer se tedy nese v duchu odpočinku, večeři v podobě opět skvělého uzbeckého plovu v Baltika baru. Skoro vždy tu v restauracích platíme dohromady, placení zvlášť tu moc nechápou, a hlavně vzhledem k cenám, které jsou menší než polovina toho co by člověk zaplatil v Evropě, nějaké koruny neřešíme a platíme rovným dílem, nehledě na to co a kolik toho kdo spořádal.
Stopem do Buchary
Ráno vyrážíme před desátou na výpadovku u velké mešity Al-Hakim At-Tirmizi Cathedral Mosque. Všech pět se nás souká do malého taxíka, který nás tam za drobnou úplatu veze. Po cestě ještě stavíme dovybrat nějakou hotovost a našemu řidiči kupujeme vodu. Místní mini magazín má i malé samsy – šátečky pečiva většinou plněné cibulovou směsí, nebo masem. Vzhledem k Tumerlánově pomstě, která se nás už pár dní všech drží je tohle celkem bezpečné jídlo a tak zlehka posnídáme. Na výpadovce je klasické místo pro Damasy – autíčka pro asi 8 lidí, která pendlují mezi sousednímy městy jako mini busíky. Moc tomu nerozumím proč i tady nefunguje klasická autobusová doprava, ale kdo ví co je v tom za šolich. Losujeme rozdělení a na mě padne trojice s Maxem a Kimem. Necháváme klukům náskok, posedáváme půl hodiny na patníku a pozorujeme místní čilý ranní provoz.
Vydáváme se pár set metrů za Damas plac a začínáme laxně mávat na auta. Snažit se tu člověk až tak moc nemusí i přesto že jsme tři, lidé se tu takhle prostě dopravují a my ještě k tomu poutáme pozornost batohy a bílou kůží. Co se zde vlastně řeší je jen cena. Dává nám to tak prostor vybrat si na spolujízdu někoho sympatického a nemáme zapotřebí hádat se s někým o balík peněz, který si myslí, že zaplatíme když vidí evropana. To se ale naštěstí nestává často. Do nejbližšího městečka, Angor, jezdí každý kolem jedoucí Damas, vzdáleno je 30 km. Takže když už na nás troubí asi stopadesátý ať jedem, tak ho prostě berem. Cena je 7000 somů = 13 korun.
Chvíli jedeme podél řeky Amudarjy, poslední pohled na ni a už jsme u Angoru, necháváme se vyhodit před městem, svojí lámanou ruštinou nekompromisně sděluji „zděs astanovka, nam nužna tut“ a hlavou kroutící řidič nás vysazuje na prašné cestě před městem. Smějeme se jak roztomile nechápou co tady sakra chceme dělat, chtějí nám pomoct, z města totiž jede další Damas dál. Stopařův úděl ale je být nepochopen většinou a tak se tím prostě bavíme. Jen co se na prašné cestě v tom vedru usadí prach a my to rozdýcháme, už nám staví auto s klimou – v místních podmínkách něco jako jackpot. Odel a Chočiboj rozváží léky po kraji a tak si za jízdu nechtějí říct nic, prý ať řekneme my. Snažím se je neurazit, máme společnou cestu asi 80 km, tak říkám že deset. Instantní přikývnutí mě rozesměje, je to 18 korun.
Chlapíci se vždycky chvíli baví uzbecky a pak na mě hodí nějaký ruský dotaz. Vidí, že mám prstýnek, tak se vyptávají na rodinu, na manželku… Pak si chvilku povídají mezi sebou a jeden z nich se otáčí a kouká jestli mají kluci taky prstýnky. Vidí že ne a tak se navzájem začínají chechtat jak malí kluci. Řikám Maxovi a Kimovi, že si asi myslí že jsou teplý, načež se taky smějeme. Pochopili jsme co chlapíky tak pobavilo a oni pochopili že jsme pochopili tak se tomu společně smějeme. Kluci teda teplý nejsou, abych to uvedl na pravou míru.
Po cestě se stavujeme na benzínce. Naprostá většina aut zde jezdí na metan, kterého v Uzbekistánu mají značné rezervy, litr tu stojí asi čtyři koruny, takže auta jezdí prakticky zadarmo i na místní poměry. Odel a Chočiboj (ano, jeho jménu jsme se potom hodně nasmáli) nás vysazují na parádní nekonečné silnici, už celkem mezi kopečkama, jsme asi kilometr nad mořem a nad námi dvoutisícové hory. Je to pěkné fotogenické prostředí, je zde přístřešek, takže stín, a tak si to tady celkem užíváme. Na místě kde jsme jsou jenom tři věci – opuštěný dům, autobusová zastávka a malý obchůdek. V obchůdku starší paní a dvě děti. Zvědavě okukuju sortiment krámku o velikosti naší trafiky. Zkoumám, jestli když uvidím pivo zda na něj dostanu chuť… Pivo ale vystavené není, tak se ptám. A pivo jest! Jen jest v lednici a jen v dvoulitrových petkách, co se dá dělat. Vítězoslavně jdu zpět za klukama s petkou za dvacku a osvěženi pívem stopujeme auto s řidičem Muratem. Jako hodní kluci se ptáme jestli mu nevadí že to u něj dopijeme. Nevadí, a tak to teda dopíjíme.
Murat na nás mluví parádně pomalu rusky, takže mu dobře rozumíme. Vypráví nám o časech za svazu a vysvětluje situaci vysychajících řek, bavlny a řek Amudarjy a Syrdarjy. Pohled na vyschlá koryta a na mrtvé holé kopce je někdy deprimující. O to víc musí být pro Murata, který nám vypráví o tom, jak to tu dřív bylo porostlé stromy všeho druhu a všude se zelenalo, to musela být jiná. Představuji si to jako země Kavkazu, kde se i takhle vysoko krásně daří všemu zelenému. Jedeme s Muratem až do Guzoru, 120 km a za cestu po nás nic nechce, je rád že nejel sám. A my jsme rádi jeli s ním.
Na cestu do Quarsi se vydáváme s pánem jménem Čuchrat, všechny tyhle jména si poctivě hned zapisuju do telefonu, asi chápete že tohle si fakt nejde zapamatovat… Pánovi dáváme po padesáti kilometrech poctivě vydělaných 18 korun a jdeme se projít. Menší města těchto východních zemí vypadají poněkud genericky a když by nebyly k vidění vlajky, nepoznal bys někdy na první dobrou jestli jsi v Uzbeku, Kyrgu, Kazachu nebo třeba Gruzii. Proto spoustu těchto míst spíš jen tak profrčíme, pokud teda nevíme o něčem konkrétním co by stálo za vidění. V Přerově se člověk taky jen tak dobrovolně nestaví na prochajdu. Z auta vystupujeme přímo před venkovní jídelnou plnou místňáků. Ani se nijak zásadně nedohadujeme, prostě všichni tři automaticky vcházíme dovnitř. Na to, že poutáme strašně moc pozornosti jsme už zvyklí, tak usedáme s batohy vedle stolu a přátelsky kyneme „salam alejkum“ na všechny zvídavé tváře kolem. Objednáváme Lepyošku, Ujgur Langman, Šurmu a pár kusů Mant. Sice kolem nás nikdo pivo nepije, ale v nabídce je, takže se už na stůl nesou tři kousky. Všechno jídlo je vážně výborné, tak si na všem pochutnáváme. Obědem trávíme slabou hodinku, platíme nevelkou částku a vydáváme se na pochod dál.
Ke konci města je to asi osm kilometrů a tak jedeme k výpadovce taxíkem. Taxikář je milý pán, překvapivě učitel korejštiny, který si taxikařením privydělává. Na klasickém Damas spotu, tentokrát ale o poznání větším se na nás hned sesype valba nahaněčů. Křičí na nás ale někdo i česky tak koukáme co se děje. Michal s Karfou sem akorát dojeli taky tak se setkáváme. Tyhle náhodný potkávačky na 500 kilometrový štrece mě baví asi nejvíc. Karfovi je nějak špatně, má asi úpal, tak kluci domlouvají Damase a my jdeme akorát do rány, když se připojíme, auto se tak naplní a hned se vyrazí. Moc dlouho tedy neváháme, dáváme 90 korun na hlavu a vyrážíme na záverečnou štaci dnešního dne, posledních 170 km do města Buchara – známého města hedvábné stezky.
Po cestě zastavujeme u malého velbloudího stánku, kde z velbloudího mléka pán vyrábí kuruty, což jsou takové syrovátkové tvrdé kuličky a kumys – zkvašené mléko. Oboje je celkem šmakuláda a Tumerlánova pomsta vás po požití jistojistě nemine. Spíše je to taková pozvánka na turecký záchod. Ale vážně, například ty kuruty se celkem dají jíst k pivu, radši ale jen pár. Chutná to jako ztuhlý, zkyslý, slaný jogurt. Tak tedy zas nasedáme do auta, mistr vaditel si nakoupil sváču a jedeme.
Buchara
Do Buchary přijíždíme před setměním a jdeme se ubytovat na předem rezervovaný hostel přes booking. Správce nás ale chce šoupnout do jiného hostelu, který je několik kilometrů daleko, tak se s ním trochu pohádáme, loučíme se a narychlo bukujeme jiný, pár set metrů jinde, ale stále v historickém centru města. Hostel se jmenuje Rumi a tím, že nás je pět tak většinou zabydlíme celou jednu dormitory, cena je většinou kolem stopade na noc, včetně snídaně. Na dveřích hostelu je hromada cestovatelských samolepek včetně několika českých, což bývá dobrou vizitkou. Procházíme se večerním městem, atmosféra je najednou dost jiná než cokoli, co jsme zatím viděli ve zbytku země, nebo v Dušanbe. Najednou totiž vidíme turisty. Turismus se prostě v takhle významném městě plném UNESCO památek nedá nepodporovat, ale i tak mi to přijde že je to v rámci nějaké rozumné meze, ne jako na Karlově mostě, přes který chcete projít co nejrychleji nebo se mu pokud možno vyhnout. Vše je tu relativně vkusné a příjemné, všude krámky s ručně vyráběnými dřevěnými věcmi a všemožné turistické cetky.
Buchara je pradávné město, oficiálně založené kolem pátého století našeho letopočtu nicméně mnoho zdrojů eviduje zdejší život staletí, ne-li tisíciletí předtím. Celé centrum je od devadesátých let součástí světového dědictví UNESCO. A naprosto oprávněně, nachází se zde přes sto architektonických monumentů. Mezi nejvýznamnější patří komplex Poi Kalan a přilehlý minaret Kalyan. Pětačtyřicetimetrovému minaretu se také předzívá „věž smrti“ na základě legendy, jež praví, že ze samotného vrcholu byli shazováni zločinci. Minaret je zajímavý také tím, že je samostojící – není napojen na budovu mešity ani madrasy. Opravdu tak vypadá jako nějaký starověký zdobený maják. Koneckonců slovo „minaret“ pochází z arabského „minara“, označující právě maják. Krásný je také komplex Lab-i hauz, jehož průčelí je zdobené výjevy létajících zvířat, jakýchsi sudokopytníků a dokonce i lidskou tváří. Velmi netypické pro islámské umění, jehož doktrína přísně zapovídá zpodobňování tváří a postav.
Na více místech se v Buchaře objevují jakási jezírka – malá náměstíčka se zapušťeným rybníčkem, který je často obklopený pár stromy. Kolem těchto míst je vždy krásné klima, velký rozdíl oproti jiným vyprahlým ulicím plných hliněných domů. Mnoho místních historických staveb se zkušenému pozorovateli může jevit podobných jako v Íránu a skutečně je to tak. V dávných dobách se na těchto stavbách íránští architekté a umělci významně podíleli.
Bolo Haouz je mešita, která mě asi zaujala úplně nejvíc. Jedná se o velmi netypickou islámskou stavbu s vysokým podlouhlým průčelím vyplněným obrovskými dřevěnými sloupy. Před budovou se nachází větší jezírko a mešita se v něm krásně odráží. Postavena byla v roce 1712 a sloužila jako páteční modlitebna.
V Buchaře trávíme dva dny převážně odpočinkem, četbou a potulováním se po městě. Stále je na co koukat i když většina party už je z pětitýdenní cesty po „podobných“ městech dost vykoukaná a tak často zaplujeme do čajoven, nebo jídelen a nasáváme atmosféru. Město nás velmi okouzlilo, památek je tu nespočet a rozhodně bych se sem rád někdy znovu vrátil a město prozkoumal znovu, je také třeba podniknout výlet do vzdáleného města Chiva, které je neméně významné a historické.
Ráno dalšího dne vyrážíme na vokzal – nádraží, které je zde netypicky ve vedlejším městečku asi deset kilometrů od centra Buchary. Proč, to nevíme, ale bereme již automaticky taxi přes ruskou aplikaci Yandex, která zde za levný peníz funguje přímo excelentně.
Vlakem do Samarkandu
Na trase Buchara – Samarkand – Taškent operuje vysokorychlostní vlak Afrosiyob, který jezdí rychlostí až 250 km/h a délku cesty tak zkracuje na polovinu. Co ale mělo nedostačující rychlost, byl náš nákup jízdenek dopředu a tak se šineme uzbeckou polopouští vlakem normálním. Cesta do Samarkandu nám tak zabere asi pět hodin, místo necelých třech, ale nestěžujeme si. Někdy odpoledne přijíždíme do města a co nás překvapuje na první dobrou je vcelku jiné klima, než ve vyprahlé Buchaře. Kolem Samarkandu tečou dvě řeky a nachází se nedaleko místní pahorkatiny a Fánských hor v Tádžikistánu. Co se sovětům povedlo a musí se jim nechat, je výsadba alejí stromů podél hlavních ulic. Stromy, povětšinou platany, dávají městu a ulicím krásný stín, barvu, a teplota je hned o poznání příjemnější, i když nad korunami stromů panují čtyřicítky. Ubytováváme se přímo naproti Registanu – hlavnímu a přeslavnému náměstí, které tvoří několik madras (islámských škol). Náměstí je moc pěkně zrekonstruované – mešity a madrasy jsou pěkně opravené a před celým objektem se nachází obrovské, pozvolné, mramorové schodiště, na kterém posedávají stovky lidí a užívají si zdejší atmosféru. Příjemný park, který přechází v impozantní staby Islámu, čilý ruch kolem a příjemné počasí doplňuje západ slunce. Sedíme na schodech možná hodinu a užíváme si pohody. Potom co slunce zapadne, se celé madrasy podsvítí a následuje spontánní potlesk improvizovaného publika na schodech. To ale nevíme co nás čeká. Už se chceme zvednout a jít bydlet, ale začíná hlasitý odpočet z reproduktorů a vtom se na velké budovy madras spustí obsáhlý a i celkem promáklý videomapping líčící historii celé země, islámu a vlastně celého světa. Nějaká ta propaganda a kýč ve videích doprovázených hudebními efekty nesmí chybět, nicméně celkový dojem máme pozitivní a to o to víc, že jsme něco takového absolutně nečekali.
Navštěvujeme také místní bazaar poblíž mešity Bibi-Khanym, kde se jakoby člověk prolétne časem do dob Hedvábné stezky včetně hulákajících prodavačů cetek, ale také kultivovaných obchodníků s kořením, dřevěnými suvenýry a denními potřebami všeho druhu. Nedaleko od bazaaru se nachází mešita Hazrat Khizrm, postavená v polovině 19. století na základech starší mešity. V roce 2016 po smrti „věčného“ prezidenta Uzbekistánu, Islama Karimova zde bylo zbudováno malé mausoleum, ve kterém je bývalý diktátor pohřben.
Samarkand na nás působil velmi příjemně, svým způsobem klasické město postsovětské země – nekonečně rovné bulváry lemované sovětskými zdobenými paneláky a platanovými alejemi. Hlavní dojem zde ale dělají velké mešity, kterých má Samarkand opravdu hodně a samozřejmě samotný Registan. Ze všeho je cítit velká historie a je vidět, že v posledních letech jsou historické domy opečovávány.
Na naší cestě nás už čeká jen poslední pětihodinová cesta vlakem do Taškentu, odkud se letecky vydáváme zpět do Evropy. O strastech cesty, několikahodinovém zpoždění na trase Taškent – Abu Dhabí, prosezeném čase na záchodech, o noci na letišti v Emirátech a o poslední noci cesty strávené v bělehradské restauraci Docker vám není třeba vyprávět. Nic zajímavého k vypravování to totiž není, pouze radosti běžných dní cestovatelových, těšícího se na domovinu.
Shrnutí
Celkově jsme ujeli stopem cestu dlouhou 1170 km na trase Taškent – Khujand – Dušanbe – Termiz – Buchara. Zbylých 578 km z Buchary do Samarkandu až do Taškentu jsme ujeli místními vlaky, které jsou tu velmi spolehlivé a levné. Letenky ze srbského Bělehradu před Abu Dhabí do Taškentu a zpět jsem pořídil circa za 5 tisíc korun. Do Bělehradu jsem se vypravil stopem a na cestě zpět jsme už byli tak hotoví, že jsme vyměkli ve Flixbusu za 1200. Víza jsou v těchto končinách pro čechy již věcí minulosti. Běžné ubytování v hostelu nás vyšlo kolem 150 za noc.
Simon z redakce Stopujeme východ
