Z Říma do Prahy stopem

Po dni stráveném v Římě a noci v hostelu nedaleko římského hlavního nádraží Roma Termini snídáme s naším hostem Alim z Pákistánu a hovoříme o cestování a stopování. Vyměňujeme si kontakty s informací, že Ali má hodně přátel v Ománu a tak až někdy pojedeme tam, zařídí nám ubytování. Celý příběh o stopu z Říma domů do Prahy začal levnou letenkou do Itálie. Po příletu na letiště Ciampino ani jeden z nás netuší, jak se do centra města dostat. Volíme tedy variantu parkoviště. Prostě obcházíme lidi co odjíždí a ptáme se, jestli nás hodí. Po asi patnácti minutách se nabídne pán ve středních letech s dcerou, která se právě vrátila po třech týdnech strávených výpomocí v uprchlickém táboře v Aténách. Právě oni nás odvezou na již zmiňované Roma Termini.

Odsud máme druhý den vytipovaný vlak do vesnice Settebagni, odkud je to víc než blízko na dálnici A1 směr Florencie, kde chceme začít stopovat. Kupujeme si lístky za 1€ a dobíháme vlak. Až v něm se ale dozvídáme, že tenhle vlak v Settebagni, vzdálených asi 5km od Říma, nestaví. Vlak přibržďuje až asi 60km daleko od hlavního města, kde tedy vystupujeme. Město Orte, ve kterém se ocitáme, je taky blízko dálnice A1, což je pro nás dobrá zpráva.

Nacházíme tedy vhodný kus silnice a jednu pumpu nedaleko nájezdu na placenou dálnici, kreslíme ceduli s nápisem A1 na nalezené víko krabice od bot a začínáme stopovat. Zhruba další dvě a půl hodiny se nic neděje. Sice zastavilo celkem šest aut, ale nikdo nejede naším směrem. Až sedmé auto, které zastavuje, jede naším směrem a souhlasí, že nás hodí na poslední pumpu před jejich sjezdem, což je asi 50km daleko. Konečně se dostáváme na dálnici, od čehož si slibujeme snadnější stopování. Potom, co nás otec se synem z prvního stopu vyloží na pumpě to jde rychle, do 15ti minut na mě Tomáš volá, že máme auto. Tři italové, z nichž jeden je starší, ale evidentně nejvíc nadšený pro náš styl cesty, nás vezou kolem Florencie a Bologny až těsně před Modenu, tedy víc jak 200km. To se nám ani nesnilo. Tam, kde si vystupujeme, je asi největší Autogrill co jsme zatím potkali. Prakticky obchodní centrum hned vedle dálnice… Je kolem osmé hodiny večer a tak rozmýšlíme jestli tomu dáme ještě jednu šanci, anebo přespíme v Autogrillu na gaučích. Jsme neúnavní a tak jedeme dál. Po asi hodině stopování ve stoje nebo vsedě na pumpě vedle Autogrillu se ptáme sympatického mladíka kam jede. Prý k Lago di Garda, což je směrem na Veronu, kam potřebujeme. Cestou ve tmě nám vykládá o tom, kde všude cestoval a o své práci ve společnosti Herbalife. Kupujeme si 6-pack italského piva (haha) a přespáváme ve viničním domku, který nacházíme kousek od dálnice směrem na Veronu.

Sobota 25. 2. 2017

Probouzíme se zimou, která nás v únoru vlastně ani nepřekvapuje. Vracíme se zpátky na dálnici, kde se po ranní kávě a asi jeden a půl hodině stopování domlouváme s italem, který sice míří na jih pod Veronu, ale není těžké ho přesvědčit, a tak nás doveze na první pumpu za Veronou směrem na Brenerský průsmyk. Odsud míří většina lyžařů na sever Itálie. Během asi půl hodiny poptávání a odmítání řidičů směrem do Rakouska se s námi dá do řeči postarší řidič nového Maseratti. Prý jede do města Arco, které leží přímo na severním konci Lago di Garda, ale kvůli nám si zajíždí až na benznínku 40km od Breneru, což nás rozhodně neuráží.

S řidičem Maseratti se vyfotíme a pokračujeme ve stopování v údolí mezi nádhernými alpskými štíty. Od kamionu se slovenskou spztkou získáváme kus papíru vytrženého z kalendáře a píšeme na ní „BRE“. Slibujeme si od toho mnoho, ale nikdo nám nezastavuje a tak se vracíme k našemu starému způsobu, a to přímého ptaní se řidičů u čerpací stanice. Po patnácti minutách nám se stopem souhlasí ital ve středních letech, který se představuje jako Alissio a který míří do Insbrucku, což nám dost pomáhá. Nechává nás po více jak dvoustech kilometrech na rakouské rychlostní silnici s autogrillem a informací, že jsme prý velcí optimisti, jestli chceme tady někoho stopnout. Vyměnujeme si s Alissiem kontakt na Facebooku a zatímco on míří do města, my jdeme na kávu do Autogrillu, kde nás vysadil. Potom, co dopijeme začínáme opět stopovat na pumpě buď směrem na Mnichov nebo na Salzburg, záleží kam kdo pojede. Hned druhý pán, kterého se ptáme souhlasí, že nás odveze do Mnichova, kde bydlí. Oba s Tomášem v autě v prvních kilometrech jízdy usínáme únavou a náš řidič nás budí až na hranicích anglickou větou s německým přízvukem: „Are you refugees?“, neboli: „Jste uprchlíci?“. Odpovídáme, že ne, ale Tomáš se ptá jestli tak vypadáme.. Odpověď, že ano nás všechny tři rozesměje. Pán nás dováží až do centra Mnichova, kde evidentně bydlí a dělá nám stručnou prohlídku centra města z auta. Vystupujeme si zhruba v 17:00. Začíná se stmívat, na okraj města je to přes 10 km a naše ambice dostat se dnes do Prahy upadají. Na kraj Mnichova se po pár pivech a kilometrech dostáváme U-Bahnem. Na nejbližší pumpu je to odsud něco kolem dalších deseti kilometrů pěšky, a tak tedy vyrážíme. Po asi dvou hodinách chůze a ujitých osmi kilometrech nás sám od sebe staví mladý neměc s tím, že pumpa, na kterou jdeme je v rekonstrukci, a že nás odveze na pupmu v našem směru, kde prý můžeme stopovat. Dorážíme tam až kolem desáté hodiny večer, a tak je již jasné, že nic nestopneme a navíc nám náš řidič doporučuje jít přespat na Mnichov International Airport, a tak tam i přespáváme…

Neděle 26. 2. 2017

Po noci na letišti jsme celkem rozlámaní, ale vyrážíme zpátky S-Bahnem na stanici Neufahrn bei Freising, odkud dojdeme na pumpu poblíž dálnice A9 směrem na Regentsburg. Po necelé hodině stopneme poláka, který nás odveze na místo, které je podle něho na stop ideální, ale po tom co vystupujeme, zjišťujeme, že je to jedno z nejhorších na kterých jsme kdy byli. Zaprvé je to nájezd na výpadovku z Mnichova a za druhé už tady lidi jezdí tak rychle, že není vůbec možné aby někomu zastavili. Rozhodujeme se tedy dojít na pumpu, která je podle včerejší informace v rekonstrukci a je daleko jen dva kilometry v naději, že alespoň parkoviště zde bude funkční a tak tedy někoho se společnou cestou chytneme. Po kilometrech chůze zjišťujeme, že zavřený je celý objekt a vracíme se pěšky na pumpu odkud nás před několika hodinami odvezl Polák. Po necelých dvaceti minutách smlouvání cesty na pumpě směr Mnichov -> Regensburg -> Praha na mě volá Tomáš, že má auto.

Veze nás Švýcar, o kterém se později dozvídáme, že pochází z Kosova, ale jeho rodina už má ve Švýcarsku jakýsi byznys přes padesát let. Potom, co se nás zeptá jestli u sebe nemáme nějaké drogy nás veze přes německý Passau do rakouského Welsu, asi 30 km od Linze, kde nás nechává na pumpě, že prý zde zastavuje hodně čechů. Po cestě s kosovanem probíráme všechno možné, od jeho celonoční pokerové partie, kvůli které nespal, přes byznys až po problematiku konfliktu muslimů s křesťany v návaznosti na uprchlickou „krizi“. (on je albánský muslim a my křesťané, ale navzájem si vyjádříme respekt) Předtím, než nás vysadil na benzince ve Welsu, nás ještě zve na kávu, jídlo a RedBull a loučíme se s tím, že si vyměnujeme kontakt a on přislibuje návštěvu Prahy… Stojíme na pumpě před Linzem a společně s Tomášem celí nadšení, shrnujeme celý zážitek z posledního stopu. Během toho kolem nás projde jistá dáma, usměje se na nás a my na ní. Komentujeme to tak, že až půjde od pokladny tak se zkusíme zeptat, zda nás hodí na benzinu někam blíž k Linzi. Na otázku odpovídá, že určitě ne a my se nedivíme, protože na naší cestě nás zatím sama žena nesvezla a tak odpovídáme že v pořádku a že se nedivíme a přejeme hezký den.. Dáma si to nakonec rozmýšlí a říká, že nás tedy hodí, ale že se bojí. Ptá se nás jestli jí zabijeme, tak říkáme, že opravdu chceme jen blíž k Linzi, a to ji uklidňuje. Po cestě se nám představí jako Evelina, generální ředitelka společnosti Emphatia, která vyrábí telefony pro seniory. Včera se vrátila z Hong-Kongu, kde má pobočku své firmy a kam létá každých šest týdnů… Po ranním zásádním neúspěchu za Mnichovem jsme nadšení, protože jsou jen 2 hodiny odpoledne a my jsme už jen necelých 300km od Prahy. Tam, kde nás Evelina vysadila jezdí mraky čechů domů z hor, což je pro nás dobrá zpráva. První, koho potkáváme a seznamujeme se, je Hynek s rodinou, který v Čechách pořádá outdoorový závod Jasoň Drsoň. Vypráví nám, že dřív stopoval z Indie přes Pákistán a Turecko zpátky domů do Čech. Vyměňujeme si kontakty a domlouváme se na tom, že nám poskytne nějaké svoje stopařské zážitky na napsání článku. V průběhu další hodiny mluvíme s hodně čechy, ale všichni jsou plní a tak se necháme zlákat stopem s rakušany do města Freistadt, což se časem ukazuje jako zásadní chyba v našem plánu dostat se dnes stopem do Prahy. Jsme vysazeni u McDonald’s, kde ale staví jen velmi málo lidí a tak se vracíme stopem do Linzu, což je ještě horší než předtím protože si vystoupíme na začátku města, v opačném směru než potřebujeme a prostě celkově je všechno špatně. Po 500 m nacházíme OMV, kde si na nervy kupuju jedno pivo a zkouším se dovolat kolegovi stopaři Erikovi, který je shodou náhod na víkendu v Salzburgu, že to vzdáváme a jestli nás sveze domů. Je půl sedmé večer a je tma. Erik mi nebere telefon a neodpovídá na zprávy. Na pumpě stojí auto s českobudějickou spztkou a tak chvíli čekáme, jestli k němu někdo půjde a optáme se ho na cestu, ale nikde nikdo. Sedíme v restauraci pumpy a probíráme možnosti. Zjišťujeme, že paní co obsluhuje není rakušanka, ale češka Irena, a že se sice bojí, ale že nás hodí do Kaplic, odkud nám jede noční vlak do Prahy.

 

logo pencil Šimon z redakce Stopujeme východ