Z Yerevanu vyrážíme do 74km vzdáleného Sevanu, který leží vedle stejnojmenného největšího jezera v Arménii. Zde poprvé na dvě skupiny vyrážíme stopem, jak už kolega Erik popsal ve svém článku.
Po krásných, a také dosti náročných dvou dnech v horách kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem scházíme dolů někde poblíž vesnice Semyonovka, kde nás vítají nadšení obyvatelé místních domů. Zřejmě tu ještě nikdy neviděli turisty a co teprve takové, co dva dny byli v horách. Ihned jsme podarováni jejich ovocem a otec od rodiny nás zve k sobě domů, že nás musí pohostit. Po výtečných domácích surovinách od másla, chlebu, bramborového salátu a zeleniny přes Ayran až po vodku, souhlasí, že nás sveze dolů do města Dilijan, odkud se můžeme dostat zpátky do Tbilisi v Gruzii. Poté, co nás těch asi 10km slušnými serpentýnami sveze, se z nás snaží vymámit alespoň nějaké peníze, ale spokojit se musí s jedním americkým dolarem, který tu funguje jako taková měna zázračné hodnoty, protože víc toho u sebe stejně nemáme. Celý utrmácení, už s více jak 20 kilometry v nohách, si sedáme a promýšlíme kam jsme dnes ještě schopní se dostat.
Jsou asi tři hodiny odpoledne a my nejsme žádní třoškaři. Erik a Prokop mají arménskou sim kartu a tak bookojí hostel na dnešní noc v Tbilisi, které se záhy stává naším stopařským cílem. Tbilisi je sice od Dilijanu jen 190km daleko, ale jsme na vesnici a prakticky celá cesta zpátky do Gruzie bude po malých okreskách, takže stopování půjde pomalu. Rozdělujeme se tedy už klasicky na dvě skupiny po třech, což zde není problém, protože místa v autě zde nikdo moc neřeší, a tak se klidně jezdí v sedmi v pětimístném autě.
Skupiny dělíme tak, aby v každé byl jeden stan, jedna sim karta a jedna power-banka na dobití telefonů, které zároveň slouží jako navigace. Počítáme totiž i s variantou, že do Tbilisi nedojedeme. Já vyrážím a bráchou Prokopem a s Jankem a druhá skupina je Erik, Robin a Tomáš. Necháváme první skupině nějaký náskok a po patnácti minutách vyrážíme za nimi stejnou cestou a stopujeme. Nemáme ceduli, protože se táhneme po okreskách a asi by to ani nemělo smysl a navíc, tady je stopování ještě celkem běžná záležitost.. Jdeme podél silnice, protože jen tak stát se nám nechce a stopujeme projíždějící auta. Po chvílí se silnicí blíží stará modrá tatrovka a říkáme si, že tu ani stopovat nebudeme, protože jede děsně pomalu. Jenže řidič si usmyslel, že nás prostě vezme a tak nám bez jakéhokoli našeho signálu prostě zastavuje a volá na nás ať koukáme nasedat. A tak se tedy na předních sedačkách pro tři, mačkáme čtyři. Nejsme z toho moc nadšení protože pohodlnost jízdy je na bodu mrazu, ale říkáme si, hlavně že jedeme. Moc milý pán nás dokodrcá asi 30 km do města Ijevan, kde nás vysazuje. Asi nejdelších 30 km v našich životech. Mezitím, co jsme drncali v tatrovce nám přišla zpráva od druhé skupiny, že stopli auto a jedou prý až na hranice.. Tiše klejeme, ale přejeme jim to, je to ale přeci jenom závod.
V Ijevanu rychle zjišťujeme, že jsme docela nahraní, protože jsme vysazeni na začátku městečka a na jeho konec je to asi 5km a v něm nám nikdo nezastaví. Chodit se nám to nechce a tak máváme na taxi, které nás za naše poslední arménské drobné, které už nám stejně k ničemu nebudou, odveze na konec města až k benzince. Stojíme na konci Ijevanu a stopujeme dál. Teď už před námi žádné větší město není, a tak řidičům co nám staví vysvětlujeme, že potřebujeme směr “granica”. Po asi 20ti minutách nám staví pán ve středních letech, který nás prý směrem na hranici sveze. Nevíme jak daleko, ale jedeme. Pán toho s námi moc nenapovídá a tak koukám do mapy, kudy že to vlastně jedeme. Zjištení, že silnice M16, po které jedeme, celkem věrně kopíruje a někde i protíná kranici s Ázerbajdžánem, mě trochu překvapuje a vzhledem k současně napjatým vztahům mezi Arménií a Ázerbajdžánem v Náhorním Karabachu i zneklidňuje. Náš řidič zastavuje aby nabral naftu a potom ještě jednou, aby koupil meloun. V momentě kdy se z pohledu mapy blížíme zleva k ázerbajdžánské exklávě a zprava k ázerbajdžánské hranici, se řidiče ptám na vztah mezi těmito dvěma státy. Pán se rozhovoří jako ještě nikdy a ačkoli mu nerozumíme ani slovo, je jasné, že slova chvály to nejsou. Ze silnice M16 sjíždí na silnici H53, ze které je odbočka přímo do Ázerbajdžánu. Pán křičí, a to už chápeme, že nám ukáže, co jim arméncům ty ázerové vzali za území.
Sjíždí z asfaltky na prašnou cestu a nám třem celkem zatrne, protože prozatím pohodová jízda 50–70 km/h se zrychluje na víc než 100 km/h, což je po téměř polňačce co říct. Pán ukazuje vlevo a křičí “Armenia soldiers!”, pak ukazuje vpravo a křičí “Azerbaijan soldiers!”. Sice je silnice zcela opuštěná, ale jsou kolem ní sem tam rozstřílená auta a když se koukám na hranici Ázerbajdžánu, vidím tam i bunkry s kulomety. Naštěstí tahle “nelegální dovolená” v tomto státu trvá jen asi deset minut, ale i tak jsme z toho celkem vyjevení.. Vystupujeme si zhruba 20 km před hranicí s Gruzíí a jsme rádi, že žijeme. Spěšně ale pokračujeme ve stopování, protože druhá parta už je na hranicích, a tak je chceme dohnat. Hned první auto souhlasí s tím, že nás hodí na hranici, kterou ale musíme přejít pěšky, což nám nevadí. Po cestě silnici plní krávy, a tak auto na pár minut zpomaluje, ale po chvíli zas jedeme dál.. Říční hraniční přechod Bagratashen překračujeme bez větších problémů, loučíme se s krásnou Arménií a jsme vítáni zpět do Gruzie. Je přesně osm hodin večer začíná se stmívat a poprchávat. Je pořád sice skoro 30°C, ale přioblíkáme se a domlouváme se, že dáme stopování ještě tak hodinu a potom někde rozložíme stan a přespíme, protože to vypadá na slušnou bouřku. Hned na hranici nám staví jeden pán, který nás ze soucitu hodí jen 3km, ale i to nám pomáhá, protože jsme alespoň dál od pohraničníků, kterým jsme se moc nelíbili.
Jdeme podél silnice, ale už se celkem slušně rozpršelo a zatáhlo, takže nejsme moc vidět. Chceme to vzdát dřív ale přeci jenom ještě není devět večer. Zastavujeme tedy a já začínám psát ceduli “TBI” a říkám bráchovi ať mezitím s baterkou stopuje. Nestíhám dopsat ani “B” a už nám zastavuje dodávka. Říkáme, že potřebujeme do Tbilisi a mladík lámanou angličtinou něco odpovídá a prý ať nastoupíme. Dva dopředu na sedačky a jeden dozadu do nákladního prostoru. Po asi deseti minutách jízdy a domluvy, kam že to vlastně jedeme zjišťujeme, že nás fakt odveze až do Tbilisi. Oddechujeme si, že to dnes opravdu ještě dáme. Nevíme jak je na tom druhá skupina, protože už jsme na druhé straně hranice, a tak se s nimi už nemůžeme spojit. Bouřka je v plném proudu a mladý ázerbajdžánec, který nás veze v dodávce to valí přes 120 km/h. Prý nemá papíry a jede z Arménie… Tak super, hlavně když dobře dojedeme… Otevíráme RedBully a já k všeobecnému úspěchu pouštím do repráků český Indy&Wich. Necelých 80km v bouřce směrem do Tbilisi jsme zvládli celkem rychle. Náš arabský řidič po cestě změnil hudbu na svoji domovskou a přibral do auta svého arabsky mluvícího kamaráda, se kterým dost nahlas hovoří. Zvláštní pocit sedět vedle nich a v bouřce jet po dálnici. Hm, předsudek. Každopádně po příjezdu do Tbilisi se mě ptají kam přesně potřebujeme. Na předních sedačkách už s nimi sedím jen já, zbytek posádky je v kufru. Říkám, že potřebujeme do hostelu ve čtvrti Gotsiridze a tam že už to nějak najdem.. Kluci jsou dost ochotný a i když nemají tušení kde to je, tak to nakonec zhruba najdou. S arabským pozdravem “Salam” vystupujeme a děkujeme za jízdu. Leje jako z konve a jediný nejbližší úkryt je zastávka autobusu. Netušíme kde je náš hostel, protože to máme v mailu. Jenže na Tbilisi je skvělá jedna věc a to celoměstská free wifi “Tbilisi loves you” a díky ní celkem rychle zjišťujeme, kde jsme my a kde je náš hostel. Je těsně před půlnocí a my se bojíme, že tam budeme druzí. Stavíme taxi, které nás za 2 Lari (20kč) odveze do ulice, kde by to mělo být. Hned co vystoupíme tak za náme běží nějaký chlapík a volá na nás “Are you from Czech republic?”. Odpovídáme, že jo a on, že nás prý čeká, že je správce hostelu. Představuje se jako Kokito. Odvádí nás do asi 200m vzdáleného domu, kde budeme dnes bydlet a říká nám, že jsme mu prý volali a proto na nás čekal na tom náměstí, kde nás vysadil taxík. Celkem rychle nám dochází, že to mu volala druhá část naší výpravy, a že jsme tedy v hostelu první! Bylo to těsný, ale hurá! Klukům se už ale ani od Kokita nejde dovolat, tak se připojujeme na wifi a posíláme jim lokaci, abychom jim pomohli se s námi sejít. Spojujeme se něco před jednou hodinou a kluci už jsou v suchu v jiném hostelu, který narychlo našli. Nakonec tedy budeme spát jinde, ale druhý den ráno se potkáme u Kokita v domě. Kokito byl na návštěvu šesti čechů připraven a jelikož jsou gruzínci velmi pohostinní, uvařil nám obrovské porce chinkali (gruzínské národní jídlo – těstovinové knedlíčky specifického tvaru plněné mletým masem). K pozdní večeři zde samozřejmě nesmí chybět Chacha (gruzínská pálenka). A tak trávíme v tiché čtvrti usínajícího města zbytek večera.
Když takhle u poslední sklenky přemýšlíme, kde jsme to vlastně dnes všude byli a že jsme v 5.30 ráno vstávali v Arménii v horách a co jsme všechno zažili na cestě stopem až sem, přijde nám to jako celý týden. Každopádně pohostinnost a vstřícnost zdejších lidí je zážitek, asi to tu má něco do sebe.
Šimon z redakce Stopujeme východ
