Nepřiletěli jsme přímo do Osla, ale asi 100 km od něj k městečku Sandefjord. Byli jsme tak nějak bez plánu, vlastně jsme věděli jen to, že chceme prostopovat Norsko a být co nejvíc v horách. Od spousty lidí jsme slyšeli, že jeden z největších skvostů Norska je souostroví Lofoty, tak jsme si napsali stopovačku Lofoten a stoupli si k cestě. To jsme ale nevěděli, že lidem přijde tak strašně vtipné a neuvěřitelné, že bychom snad mohli ujet pomocí zvednutého palce 1500 km. Takže se na nás všichni jen smáli, mávali nám a ukazovali zvednutý palec. Ale štěstí stálo při nás a do 10 minut už jsme seděli v autě a ujížděli na sever. Celkově stopování na jihu Norska a hlavně v okolí Osla je jednoduché, čekali jsme nanejvýš půl hodiny. Jak už jsem psala, chtěli jsme hlavně do hor, takže jsme se drželi směr sever a přitom navštěvovali národní parky a místa hlavně podle doporučení od místních. První národní park, kam jsme zavítali nese jméno Rondane a určitě stojí za návštěvu. Je to tam spíš pusté, všude okolo vysoké hory, bílý mech, potoky a ovce. Vyrazili jsme na třídenní trek na kterém jsme lehce překonali své síly a potom uháněli opět na sever. Párkrát jsme spekulovali o tom, že se na Lofoty vykašleme a vydáme se zpátky na jih, protože kamarád špatně snášel zimu, ale měli jsme před sebou ještě celý měsíc a já tam fakt moc chtěla, tak se nechal přemluvit. Čím víc na sever jsme jeli, tím bylo stopování obtížnější díky špatně frekventovaným silnicím a taky se nám moc nelíbilo v okolí Trondheimu, kde všude byly jen pole.
Navštívili jsme další národní park, tentokrát méně známý ale i přesto krásný Skarvan og Roltdalen. Mě se splnila jízda na kapotě auta a taky jsme se přejídali velkýma a sladkýma borůvkama, mňam. Asi 200 km před Trondheimem jsme stopli Baldara, kluka z Osla který studuje v Trondheimu a před rokem jel stopem z Norska do Kapského města a je mi velkou inspirací. Taky díky takovýmhle setkáním mám tenhle způsob cestování tak moc ráda. Z Trondheimu na Lofoty to byla bída. Průměrně jsme na stop čekali cca dvě hodiny. Jediná dálnice, která tam vede vypadá jako cesta ze Zlína do Vizovic, nejezdí tam auta a občas na cestě zahlídnete krávy nebo ovce. Takže jsme trénovali naši trpělivost, nahodili nejkrásnější úsměvy které jsme dokázali a čekali a čekali a čekali. Občas nám pršelo, byla zima a ztráceli jsme po těch dvou hodinách v dešti na kraji silnice naději na to, že nám někdy někdo zastaví. Ale jak už to tak u nás bývalo, když jsme ztratili naději, vždycky nám někdo zastavil. A tak jsme poznali postarší pár Němců, kteří projížděli Norsko karavanem a na tři dny se nás ujali, protože jsme měli stejný cíl – Lofoty. Vzpomínali při tom na to, jak za mlada stopovali do Skotska, vařili nám výborné večeře o třech chodech a obě strany jsme si to moc užili. A co si budeme povídat, zase tolik peněz jsme neměli a v Norsku je vše šíleně drahé, takže se nám špatně zvykalo na nejlevnější polské těstoviny, s nejlevnější omáčkou a nejlevnější nutellou (což je jídlo, na kterém jsme přežívali). Když jsme dorazili na Lofoty, tak jsme si vyměnili adresy, rozloučili se a uháněli dál. Někdy v tomhle období se nám v hlavě zrodil nápad, že zpátky do Česka nepoletíme a nezůstaneme jen v Norsku. Nechtěli jsme se totiž vracet stejnou cestou zpátky, tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Amsterdamu skrz Švédsko, Dánsko a Německo. Lofoty jsou opravdu nádherné, jedno z nejkrásnějších míst co jsem kdy viděla. Na stop jsme čekali maximálně pět minut a všichni byli strašně přátelští. Celkově jsme tam strávili čtyři dny a den v národním parku Møysalen a pak už jeli přes Narvik do Švédska.
Ve Švédsku jsme byli týden a většinu času strávili stopováním. A že to stopování v téhle zemi bylo těžké. Zastavilo nám dohromady asi čtrnáct lidí a z toho jen dva byli Švédové. Údajně se bojí brát stopaře, protože tam bylo několik případů, kdy u cesty stopovali lidi, kteří je okradli a ujeli s autem. Navštívili jsme Stockholm, největší rašeliniště Švédska a pak už jsme mířili směr Dánsko. Stopnout auto které jede na ‚ferry‘ se nám bohužel ani jednou nepovedlo. Dánsko a Německo jsme jen profrčeli. Stopování bylo jednoduché a čekali jsme maximálně patnáct minut. Pak už jsme se ocitli v Holandsku, kde jsme stopovali v Rotterdamu na našem oficiálně prvním stopařském místě a chytli stopa do Amsterdamu, kde naše dobrodružství skončilo. Strávili jsme tam dva dny a užívali si všechny slasti tohohle krásného města.
Barbora Hluchá
