Pavel Klega – O životě a zvednutém palci

Chlapík, který se mnou sedí v centru Prahy v kavárně Ponrepo v arabském tradičním oděvu je Pavel Klega, cestovatel, který se rozhodl objet svět stopem. O tom jak se jeho životní rozhodnutí vyvíjelo a co po cestách zažil se dočteš v následujícím rozhovoru.

Rozhovor s Pavlem Klegou

Jak si se dostal ke stopování? Co jsi musel zařídit?

Byl jsem na studiích na erasmu, kde jsem potkal kamaráda, který mluvil o cestě kolem světa. A tehdy zasadil takové semínko. Mezitím jsem byl ještě na stáži ve Španělsku a pracoval jsem v Brně. Ale po roce mě práce přestala bavit. Všechno jsem se rychle naučil, takže po nějaké době mi práce přinášela už jenom peníze. A tehdy jsem z práce odešel. Hodně mě v tu dobu oslovila kniha “Bohatý táta, chudý táta” od Roberta Kiyoskaiho.

Tehdy jsem začal podnikat se zdravými potravinami, což byla dobrá škola, přestože jsem o nějaké peníze přišel. To záhy skončilo a po krátké době jsem si uvědomil, že chci objet svět. A tak jsem si na jeden rok našel práci v IT, chtěl jsem tomu dát ještě jednu šanci – nová práce, přítelkyně… A ptal jsem se sám sebe, jestli všechnu tu kariéru chci zahodit, jak v budoucnu uživím rodinu apod. Ale byl jsem rozhodnutý – pojedu. V druhé fázi už to byly spíše technické věci. Založit blog, nakoupit techniku na focení a sdílení zážitků… I když spacák, stan, sandálky a podobné věci jsem měl nějak historicky.

Na konci toho všeho jsem odjel asi na 10 dní do Izraele, a když jsem se tam dostal do pouštních oblastí, tak jsem začal přemýšlet a řekl jsem si: Tak co Pavle, je třeba se rozhodnout, chceš jet dál tenhle shit nebo odejdu z práce, od přítelkyně a začnu tenhle život žít?! A poté už věci nabraly rychlý spád.

Je rozdíl mezi tím být turista a cestovatel, takže by mě zajímalo – byl jsi vždycky cestovatel?

Určitě! Nikdy jsem se nechtěl moc vracet tam, kde jsem už byl, ale naopak jet někam kde to ještě neznám. A vždycky jsem chtěl poznat místní lidi a kulturu. Památky můžou být, ale nesmí toho být příliš. Poslední dobou si uvědomuju, že hlavní města všech zemí jsou poměrně podobná. Lidé se honí za penězi a nemají moc času na sebe a druhý.

Jak konkrétně začala tvoje cesta? Letěl jsi někam, nebo jsi začal po zemi?

Vyrazil jsem z Hlučína, z mého rodného města a jel jsem po zemi. Hned první stop byli poláci co jeli do Vídně, pak jsem jel do Budapešti a tak jsem za dva měsíce dojel až do Turecka. To jsem ještě držel nějaký plán. V momentě kdy jsem dojel do Gruzie jsem se úplně uvolnil a trochu jsem se tam zasekl – asi na tři měsíce. Ale byl jsem z toho cestování unavený, každý den člověk potkává nové lidi a čelí různým situacím, takže tahle zastávka byla částečně vynucená.

Shrnul bys stručně cos všechno projel za země, jaký to mělo průběh a podobně?

Cítím se jako poutník, takže primárně to nemám postavené tak, že by mi záleželo na tom, kolik zemí navštívím, jaké všechny památky uvidím nebo s kolika lidmi se vyfotím. Ale ptal ses na to, takže geograficky: jel jsem přes Gruzii a Arménii, Irán, přejel jsem lodí do Kuvajtu – tam jsem byl dva měsíce a snažil jsem se získat tranzitní vízum do Saúdské Arábie, abych mohl přejet do Jordánka po zemi. (Dříve se jezdilo přes Sýrii, kde je dnes válečný konflikt pozn.red.) Den kdy mi v SA zamítli víza jsem na ulici potkal kuvajťana – cestovatele, který mě pozval k sobě domů, pohostil mě a zaplatil mi letenku do Jordánska. Letěl jsem přes Dubaj a po Jordánsku jsem zamířil do Izraele.

Z Izraele jsem si udělal odbočku na Bali, za což mě hodně lidí hejtuje. Vybral jsem nějaké peníze na HITHITu ale není pravda, že bych je použil na věci mimo cestování. Navíc peníze na celkovou cestu jsem měl svoje. Lidi, co mi poslali peníze jsem samozřejmě obepsal s tím, na co je použiju a také s informacemi co chystám a podobně. Takže na Bali jsem byl měsíc – a nutno podotknout že to opravdu není ideální země na stopování – tam všechno objedeš na motorce, stopování tam nedává smysl.

V čem bys řekl, že je tak náročný cestovat “punkovým” stylem? Řada lidí by se asi mohla divit, že říkáš, že jsi potřeboval na dovolenou, když si vlastně rok svobodně cestoval..

První rok bych řekl, že jsem se lidsky hojil z toho, jak jsem žil před tím. Taky jsem hodně plnil plán, který jsem si dal – nikde jsem nebyl déle než tři dny, všude jsem nadával na západní svět “materialismu” a tak dále.. Až když jsem přijel do Izraele, tak jsem se trochu víc uvolnil, každopádně to, že se velmi rychle mění podmínky a situace ve tvém životě – když jsi na cestě – je hodně mentálně náročný.

Zároveň bych řekl jednu důležitou věc. Je velký rozdíl, když někam jedeš a víš, že se za nějakou dobu vrátíš a je úplně jedno jestli je to za měsíc, za rok, za deset let, a nebo pokud žádný takový datum nemáš. To je úplně něco jiného, člověk může být daleko víc otevřenej tomu, co se mu na cestě stane.

Teď bych se tě chtěl zeptat vyloženě na stopování. Asi se shodneme, že v autostopu moc žádný pravidla nejsou, popřípadě si je člověk tvoří sám. Co bys doporučil lidem, kteří by to třeba chtěli zkusit?

Souhlasím. Stop nemá žádné pravidla. Můžeš mít ceduli, nemusíš. Samozřejmě lépe se stopuje přes den než v noci. Ale v podstatě věci, ty žádáš nějakým způsobem o pomoc. A někdo tě jenom sveze, někdo tě pozve k sobě domů… Záleží, jak má čas a tak dále..
. Stopování je pro mě nástroj, jak potkat zajímavé lidi. A jaká nejlepší země? Prostopoval jsem jich asi 30 a za sebe říkám, že Izrael. Proč? Oni jdou ve 20 na vojnu, všichni, a hodně toho zažijou a v rámci toho, že si jedou vyčistit hlavu, tak hodně cestujou, tedy po vojně. Takže oni obecně moc nemají strach, jsou otevření a i starší generace se nebojí kontaktu s cizinci.

Naopak bych si netroufl tvrdit, kde to bylo nejhorší. Hodně dlouho jsem nemohl nikoho stopnout v Černé hoře, za Podgoricou. Ale to může být náhoda, je tam spousty vedlejších okolností a samozřejmě v blízkosti velkých měst to nikde na světě není ideální.

Když bych chtěl začít stopovat, co podle tebe musím udělat? Co bys poradil? Má smysl vyjet třeba jenom na týden?

Člověk nemusí jet sám. Ideální je jet s holkou, to člověku zvyšuje šance. Já jsem poprvé stopoval pár kilometrů z Hlučína do Olomouce a dál a líbilo se nám to tak, že jsme jeli za rok stopem do Francie. 

Takže si vem batoh, paštiku, nebo něco co jíš, vem si prst a zvedni ho! Důležité je totiž vyrazit. Vyrazit z tý zóny komfortu. Ten pocit, kdy dlouho nemůžeš nic stopnout, musíš se pořád usmívat na ty řidiče a pak konečně něco stopneš je nejlepší, to je orgasmus, nejde to popsat, ale kdo to zažil, tak ví!

Poslední otázka, kde tě lidi můžou vidět a jaký máš plány do budoucna?

Vůbec nechci být vidět! (smích) Ale teď vážně… mám sociální sítě, kde mě lidé můžou sledovat. Budou i nějaké přednášky a hlavně na podzim kniha! No a přesto, že moc neplánuju, tak pokud se mi spraví záda, tak bych rád na podzim zase vyjel do teplých krajů. Pravděpodobně se vrátit a navázat v Africe, takže začít v Etiopii a odtamtud na sever… Ale to je poměrně složitá oblast i z hlediska víz, takže nejde moc plánovat… A tyhle chudý země maj samozřejmě specifika i z hlediska stopování. Nejezdí tam moc aut, stopnout tam je větší deal.

Pavle, díky za rozhovor a ať se daří!

logo pencilErik Ryšlavý za stopujemevychod.cz

logo instagram @paveladventurer

logo Facebook /PavelAdventurer