Let na Malorku nám letěl z Vídně. Původně jsme do Vídně chtěli dostopovat, ale kvůli nedostatku času jsme radši zvolili cestu přímým vlakem z Prahy (RegioJet, 395 Kč). Ve Vídni jsme se trochu prošli, a potom jsme vyrazili na letiště. Vůbec jsme nespěchali, a tak nám ujel vlak na letiště, nakonec jsme ale všechno stihli. Letenky povolovaly jen nejmenší zavazadlo pod sedadlo před námi. Počítali jsme s tím, že když batohy nebudou splňovat povolené rozměry, tak si oblečeme všechno oblečení (ale toho jsme měli hodně málo) a nějak to do těch rozměrů prostě zmáčkneme. Nikdo nic nekontroloval, takže chill. Na Malorku jsme se dostali k večeru, našli jsme náš hostel (We Hostel), najedli se a šli spát.
1. den – pondělí
Hostely jsou super! Jeden náš spolubydlící nám nabídl, že nás sveze, ale měl cestu opačným směrem, než jsme měli namířeno, takže jsme poděkovali a odmítli s tím, že budeme stopovat. S jinou spolubydlící, Riou z Indie jsme zašli na tradiční místní snídani – opečenou bagetu namazanou rajčaty. Z hostelu jsme se odhlásili a zamířili jsme na náš první stop. Moje kamarádka Lia, která na ostrově žije, a ke které jsme měli teď namířeno mě od stopování neúnavně odrazovala. Za prvé psala, že stopování na Malorce je ilegální, za druhé nám prý nikdo nezastaví. To, že je stopování ilegální mi nedokázala podložit a ani jsem to nikde na internetu nenašel, takže fáma. To že nám nikdo nezastaví jsem jí nevěřil a o to víc jsem se těšil, že jí dokážeme opak. A opak byl pravdou!
Na mapě jsme si našli odkud bychom mohli stopovat a vyrazili jsme. Po cestě jsme z kontejneru na papír vyfárali karton ideálních rozměrů a napsali jsme na něj náš první cíl: oblast Calvià. Nejdřív jsme si stoupli na špatnou cestu, ale po chvíli jsme si to uvědomili (spíš Kiki) a kousek jsme popošli. Ještě jsme ani nedošli na místo, odkud jsme chtěli nově stopovat a už nám stavil nádhernej tyrkysovej veterán a v něm Pepe – neuvěřitelně pozitivní a přátelskej místňák, který se živí jako námořník na ostrově Ibiza a na Malorku se vrátil navštívit rodiče a nechat si opravit motor lodi. V autě hrála rasta hudba, která pohodovost Pepeho ještě umocnila. Pepe nás hodil do města Palmanova, kde jsme si zaplavali v moři, a potom se setkali s Liou. Lia stále ještě nevěřila, že se budeme moct po ostrově přesouvat stopem. Společně jsme dali kafe, a pak nás vzala na místní dobré a levné jídlo do supermarketu Mercadona. Lia nás potom hodila do městečka Es Capdellà, odkud jsme vyrazili na první trek do hor. Ušli jsme část treku, a protože se už stmívalo, tak jsme si našli krásný místo na spaní pod širákem.
2. den – úterý
Spali jsme hned vedle hlavní trasy treku, a tak jsme vstali dřív, aby nás první turisté nepotkali ještě ve spacácích. Mimochodem, noci jsou na Malorce v říjnu poměrně chladný a vlhký. Dali jsme si snídani a pokračovali jsme v cestě. Počasí bylo ideální. Příroda nádherná a čistá. Potkali jsme jen divoký kozy. Lidi žádný. Došli jsme do městečka Estellencs. Výborně jsme se najedli v restauraci s nádherným výhledem na moře, doplnili jsme zásoby vody a vyrazili na konec města stopovat. Do 5ti minut nám zastavili dva němci – táta a syn. Táta němec se na Malorku vrací často a celkově poslouchat jejich příběhy a zážitky bylo dost zajímavý. Vzali nás až do přístavního města Port de Sóller.
Byla to skoro hodinová cesta, plná zatáček a dechberoucích výhledů. Poděkovali jsme a vyrazili jsme se opláchnout do moře. Trochu jsme si odpočinuli, dali jsme si místní pivo San Miguel a zabookovali si noc v hostelu ve vedlejším městě (Hostel Sóller). Hostel byl jenom 4 km daleko, ale proč nezkusit stop. Náš stávající karton jsme otočili, napsali na něj Sóller a do pár minut nás vzal místní chlapík. Vzal nás přestože měl obavu z epidemie. Tak jsme si vzali respirátory, otevřeli okýnka a jeli jsme. Vyhodil nás poblíž centra města Sóller. Uctivě jsme poděkovali “Muchas gracias,” šli jsme obhlédnout město a ubytovat se. Město nádherný! Hostel trochu dražší, ale nejhezčí, v jakém jsem kdy byl. Akorát chtěli 5€ za povlečení, tak jsme spali ve spacácích. “Just don’t touch the sheets or we will charge you 20€. Večer jsme si koupili víno, klobásy, sýry a olivy. Posilnili se a šli spát.
3. den – středa
Po výborném spánku jsme se vydali do pekárny, kterou jsme si už včera večer vyhlídli. Obsluhuje tam taková milá babička, která nám pomocí gestikulace a pantomimy včera vysvětlila, že ráno bude taaakhle hodně čerstvého pečiva, a tak jsme ji poslechli a vydali se k ní až dneska ráno. Obchod plný místního pečiva, některé ještě horké. Vzal jsem si toho víc, protože jsem věděl, že budu mít při celodenním putování v horách hlad. “To si koupil i pro nás?” “Ne, jenom pro sebe, nechci mít po cestě hlad.” Ještě jsme na náměstí dali kafe a snídani, a potom jsme se vrátili do hostelu, abychom se odhlásili. Dali jsme se do hovoru s mladou ženou, která pracovala na recepci. Dala nám spoustu výborných rad ohledně ostrova a poradila nám další trek.
S nově nabitými informacemi jsme vyrazili na trek Sóller > Lluc. Na konci města jsme si ještě doplnili vodu a dali si menší svačinu. Došli jsme k vodní nádrži Cúber. Cesta byla neuvěřitelně nádherná. Úžasné hory, stromy, zvířata, kytky, výhledy. Po západu slunce se vždycky rapidně ochladilo a padla silná rosa. Jediná obrana byla předčasně zalézt do spacáků. Takže jsme si našli pěkné místo (plné bodláků) kryté od hlavní cesty a šli jsme pomalu spát.
4. den – čtvrtek
Měl jsem jenom lehkej letní spacák, a tak mi celou noc byla hrozná zima. A když mi rosa promočila spacák i kalhoty, tak to nebylo o moc lepší. Navíc se mi furt chtělo čůrat, takže jsem se asi čtyřikrát za noc brodil bodláky bos k nejbližšímu stromku. Zima mi byla dál. Ale celou noc jsem si říkal “to zaspíš”. A taky že jsem to nakonec zaspal. Ráno jsme snědli poslední zásoby jídla a vyrazili na silnici do Pollença, chytnout stop dál směrem na sever. Nejdřív nám zastavila 5ti členná německá rodinka, která měla namířeno do Sa Calobra, tam jsme ale nechtěli, a tak jsme je s velkým díky odmítli a čekali dál. Po chvilce nám zastavil chlapík, se kterým jsme byli první noc na hostelu na pokoji, ten, který nám tehdy nabízel, že nás někam sveze. Docela dobrá náhoda. Jel ale taky do Sa Calobra, tak jsme se nechali aspoň trochu popovézt. Vyhodil nás na křižovatce, kde jsme znova potkali tu 5ti člennou německou rodinku. Byli zlatí, omlouvali se nám, že nás sem nevzali, ale vůbec to nebyla jejich chyba, moc jsme jim poděkovali za jejich zájem a snahu a rozloučili jsme se.
Na té křižovatce jsme si dali extra drahé občerstvení (a falešný “přírodní” pomerančový džus) a začali jsme zase stopovovat do Pollença. Tentokrát nám nikdo nestavěl, ale neztráceli jsme naději ani náladu. Naopak, dělali jsme různé skopičiny a celé čekání na stop jsme se dobře bavili.. a bavili jsme i všechny kolem. Když už jsme čekali asi hodinu, tak jsme se přesunuli zhruba o kilometr a znovu jsme stopovali. Takhle jsme se přesunuli asi třikrát a nakonec nám zastavila ta německá 5ti členná rodinka. Měli v autě 8 míst, takže jsme se akorát vešli. Seděli jsme vzadu s nejstaršími členy rodiny a Zdenda naštěstí uměl německy, takže jsme si tu hodinu cesty mohli povídat. Mě teda do řeči moc nebylo, protože jsem nejdřív seděl v protisměru. To nebyl dobrý nápad. Musel jsem se rychle prohodit s Kiki a zbytek cesty jen doufat, že těmto laskavým lidem nepozvracím auto. Pán, který seděl vedle, mě prý celou cestu nedůvěřivě sledoval.. asi se bál, že budeme muset uklízet. Ale všechno dobře dopadlo. Naši noví němečtí přátelé nás vzali až do Port de Pollença a auto zůstalo čisté jako před naším nástupem. “Vielen dank” a díky!
Dali jsme si neskutečně dobrej kebab za pár éček (nic španělského), dokoupili si zásoby a šli na bus, který nás dovezl do Platja de Formentor, což bylo pár metrů od pláže. Vzhledem k tomu, že byl konec sezóny, a byl už skoro večer, byli jsme na pláži téměř sami. Moře bylo neuvěřitelně krásně barevné a čisté. Taky v něm plavaly takové ty rybky, který na Václaváku ve výloze lidem okusujou nohy. Když to nečekáte, tak vás to dost vyleká. Ještě nikdy mě takhle ryba nekousla!
Už se skoro stmívalo a my potřebovali najít místo na spaní. Podle předpovědi mělo v noci pršet, a proto jsme chtěli spát v některý z opuštěných budov u nedaleké věže Talaia d’Albercutx. Tak jsme se busem vyvezli kousek zpátky do kopců a šli jsme. Po cestě jsme téměř za tmy stopli češku Terku, která nás popovezla a nakonec s náma strávila skoro celý večer. Našli jsme si perfektní squat, kde jsme si otevřeli dvě lahve perfektního vína, něco snědli a strávili večer pokecem s Terkou. Spal jsem na kraji a v tom domě bez oken a dveří to neskutečně táhlo, a když se k tomu přidal déšť, tak jsem schytal dobrou sprchu. Museli jsme se posunout o několik metrů víc dovnitř. Ten vítr měl ale i jednu výhodu. Po dešti mi poměrně rychle vysušil spacák. Zase jsem tu zimu teda zaspal.
5. den – pátek
Ráno nás vzbudili popeláři, kteří vyváželi popelnici pár metrů od nás. Začali jsme se zvedat, a když jsme sbalili poslední věci, tak přijela hlídka policie. Nevíme, jestli je na nás někdo zavolal, nebo to tam jezdí kontrolovat pravidelně. Každopádně se prakticky hned otočili a jeli zase pryč. Vysvětlení, které jsem si připravoval tedy naštěstí nebylo třeba. Snídali jsme ve velkém a u toho jsme sledovali nádherné útesy a scenérie. Posilněni jsme vyrazili zpátky na frekventované parkoviště, odkud jsme asi tak za dvě minuty stopli jeden milý pár. Zdendovi byla podezřelá jejich výslovnost, a tak se zeptal “nejste češi?” A byli. Tito laskaví lidé nás vzali zpátky do města Port de Pollença. Vyhodili nás u takové místní kavárny/hospody, kam jsme rovnou zapadli a dali si kafe. Znovu posilněni jsme vyrazili na další stop, ještě bychom se rádi podívali do historického městečka Alcúdia, a potom bychom si to namířili do hlavního města Palmy.
Došli jsme na ideální spot a do pár minut nám zastavil mladý pár z Francie se zapůjčeným obytňákem. Byl to takovej ten obytňák stavěnej po domácku. “My vás několikrát viděli ve městě, ale teď vás konečně potkáváme na silnici a můžeme vás vzít.” (Já totiž na batohu nosil připnuté kartony s nápisy měst, kam jsme stopovali, takže i na ulici lidi viděli, že stopujeme.) Kiki a Zdenda seděli u jídelního stolu vzadu, já vpředu s tím párem. Oba byli neskutečně pozitivní a pohodoví. Vyprávěli mi, jak se poznali, jak žili na Zélandu v karavanech, jak si vydělávali peníze a spoustu dalšího. Bylo mi jen líto, že s nima jedeme jenom pár kilometrů. Tohle na stopování miluju, člověk potká milé lidi, se kterýma se krásně povídá a člověka to vždycky někam posune. V Alcúdia jsme si prošli historickou část města, a potom jsme zašli na oběd do místní restaurace. Rád se řídím pravidlem: “kde jsou místní, tam to je dobrý” a i tady to tak platilo. Za 10€ jsme dostali kopu místního jídla a k tomu flašku vína. Milá obsluha, u okolních stolů místní obyvatelé a různí dělníci. Člověk si tak chvilku nepřipadal, jako turista, ale jako jeden z nich.
S plnými žaludky jsme vyrazili stopovat do Palmy, protože zítra nám to letí domu a chceme to mít na klid. Po pár minutách nám zastavil místní chlapík s obytňákem, ale měl jenom dvě místa. Navrhl jsem, že se rozdělíme, ale doteď jsme se nerozdělovali, a tak jsme v tom chtěli i pokračovat. Takže jsme čekali dál a asi dvacet minut nám nikdo nezastavil. A to byla další příležitost zpestřit si čekání. Zase jsme dělali blbosti a hodně jsme se nasmáli. V této dobré náladě nám zastavila asi tak padesátiletá němka. Nabídla nám, že nás posune na půl cesty, do městečka Inca. Už jsme nikoho nechtěli odmítat, a tak jsme nasedli. Paní měla půjčenýho Fiata 500 se stahovací střechou. Tím se splnil jeden z mých snů – svézt se kabrioletem! S Kiki jsme se nasoukali dozadu, Zdenda seděl vpředu a spustil německy. Paní jezdí na ostrov sama už několik let. Nejezdí sem za památkama, ani k moři, ale do hor. Poradila nám pár parádních treků a k mojí radosti nám stáhla střechu. V Inca jsme si vystoupili a rozloučili se “vielen dank!” Ve městě nebylo vpodstatě nic k vidění, takže jsme si jen dali kafe/čaj a vyrazili stopovat znovu do hlavního města Palma. Došli jsme na kraj města a stopovali na zastávce autobusu. Lidé čekající na bus na nás koukali dost nechápavě. Chtěli jsme jim ukázat, že stopovování žije, a že se do Palmy dostaneme dřív než oni. Do deseti minut nám zastavil pár z Bolívie. Auto měli plné, ale přesto se otočili, aby se pro nás vrátili. Museli jsme sedět na dvou sedadlech a vůbec jsme si nemohli povídat, protože oni uměli jenom španělsky a to my vůbec. Aspoň jsme si mohli poslechnout suprovou bolivijskou hudbu, která v autě hrála. Shazam přišel vhod. Dovezli nás až do centra města, pomocí Google Translate jsme jim poděkovali a vystoupili jsme si. Potom jsme hledali ubytování a nakonec jsme zjistili, že noc v hotelu včetně večeře a snídaně nás vyjde levnějc, než noc v hostelu, takže jsme dorazili do hotelu a po únavně dlouhém checkinu jsme běželi na večeři. Předchozí dny jsme jedli dost skromně a častokrát jsme měli hlad, ale teď jsme se najedli královsky. Po dobrém jídle teplá sprcha a pohodlná postel, dobrou noc!
6. den – sobota
Den odletu. Mělo být zataženo a zima. Místo toho se ale udělalo krásně. Takže snídaně sněz co můžeš, checkout a hurá na pláž. A po cestě koupit místní pivo San Miguel. Na pláži jsme nakonec strávili asi 5 hodin. Odpočinek, koupání, pivo, záchod, jídlo. Počasí ideální – slunce hřálo, ale neupalovalo zaživa. Pak přijela moje kamarádka Lia, se kterou jsme se sešli na začátku. Vyprávěli jsme jí naše zážitky, ukazovali fotky, popovídali jsme, byla legrace. Dali jsme si kafe, pak společně menší nákup a nakonec nás vzala na letiště. Na letišti jsem jsme se rozloučili, asi třikrát jsem jí objal, protože to je prostě hrozně hodnej člověk, kterej rychle přiroste k srdci. Lia odjela, zjistili jsme kdy se otevírá přepážka, dali jsme si venku na chodníku jídlo, došli si pro letenky a letělo se do Vídně. Přiletěli jsme kolem 23:00, pak jsme si na letišti našli klidné temné místo, vybalili jsme si spacáky a spali do 5:00. Místo ranní rozcvičky jsme si dali běh na vlak, a pak už jsme seděli ve vlaku do Prahy (RegioJet, 375 Kč). V Praze jsme si došli na PCR test a tím naše společná cesta skončila.
Sečteno podtrženo: Malorka je krásný ostrov, který velmi předčil naše očekávání. Určitě jsme tu nebyli naposled!
Jiří Vondřička
