Cestou necestou střední Asií, díl II. – hory

Malé navázání na první článek z kazašsko-kyrgyzské série. Nacházíme se již v kompletní sestavě v kyrgyzském hlavním městě Biškeku, obdivujeme místní nic moc, procházíme zapadlými uličkami bez asfaltu. K večeru máme namířeno na autobusák, odkud pojedeme autobusem, přes celou noc do městečka Karakol na úpatí pohoří Ťan-Šan.

Hned potom co vystupujeme z maršrutky, která nás dovezla na autobusák se na nás již tradičně sesype banda taxikářů a soukromých dopravců a pokřikují na nás všechna možná města a místa kam nás za údajný pakatel odvezou. Nic z toho není nikdy výhodná nabídka a navíc chlapi tohohle typu jsou vážně “charakteři”… Kupujeme lístky do autobusu za 350 SOM což je asi 116 Kč. Jede to až v jedenáct večer a na míste budeme v šest ráno. Máme čas jít na večeři a tak si necháváme bágly v úschovně na nádraží a jdeme do muslimské restaurace, která je nedaleko a na kterou máme od místních doporučení. Objednáváme si všechno co považujeme za místní takže různý druhy kebabu, smaženého masa, polívky, pirohy, manty a saláty. Chtělo by to pivo, ale jelikož jsme u muslimů, jsme jen o vodě a džusu, projednou to přežijem. Jsme přecpaní a to jsme každý zaplatil v přepočtu na české asi stovku!
Cesta autobusem trvá asi osm hodin, což je celkem rozsekávací záležitost. Do vzdáleného Karakolu přijíždíme asi hodinu po svítání. Je to vesnička na úpatí hor, do kterých tak moc toužíme vyrazit. Jak později zjistíme, všichni turisti, kteří tu jsou jsou buď stopaři, horalové a nebo češi. Skvělá to ves! Razíme si to do hostelu, kde nás uvítá angličan Trevor, který nám hned vypráví o svém blogu White Monkey Travels a my přidáváme naši samolepku na “samolepkové okno”. Je tu mimo jiné samolepka i hedvábné stezky a dalších českých blogů. Je to přesně tak, jak jsme slyšeli před tím než jsme do Kyrgyzstánu vyjeli: Kyrgyzstán je pro české horaly země zaslíbená.
Nejsme žádní profíci, ve skutečnosti na všechny ostatní co v hostelu jsou s námi se máme jen těžko kam hrabat. Tak například. Dva amíci co vyráží na deset dní do hor k čínským hranicím sesypávají různé cereálie, instantí nudle a další lehké věci a plní jimi své už tak obrovské krosny. Vyrážejí na trh, tam mají v plánu koupit osla, který s nimi trek v horách půjde a ponese jim bagáž. Jestli se jim to podařilo nevíme ale odvaha jim asi nechybí. Nám doufáme taky ne a tak druhý den vyrážíme do hor. Konečně. Platíme vstupní poplatek 200SOM a dostáváme papírek, který prý někde vysoko v horách někdo kontroluje. Zdá se nám to divné, ale co naděláme. Šlapeme si to údolím a čím výš stoupáme, tím monumentálnějších výhledů se nám dostává. Telefony se nám plní lepšími a panoramatičtějšími fotkami hor. Pijeme z říčky, oheň bude až večer. Taky je třeba říct, že oproti například Korsice, nebo Tatrám jsou místní hory liduprázdné. Potkáváme zde za celý den jeden pár poláků ve středním věku, a naše známé Rense a Anouk z Holandska. Po jednadvaceti kilometrech potkáváme Jeep a v něm pána, který se představí jako Ranger. Kontroluje, jestli jsme zaplatili vstup do hor. Jasně, že jo. Ptáme se kde se tu dá spát a jeden kemp je prý pár set metrů před námi a druhý asi hodinu cesty nahoru. Jdeme obhlídnout ten co je kousek před námi, ale jelikož je ještě docela brzo (asi 5 odpoledne), vyrážíme na ten, který je dál. Alespoň to budeme mít zítra jednodušší, protože je to ve směru naší cesty k jezeru Ala-Kul. Převýšení 440 výškových metrů nám po pěti hodinách chůze dává celkem zabrat a jsou to nejdelší 3 kilometry dnešního dne. Přicházíme do kempu, platíme něco za nocleh a jdeme vařit. Smráká se a my jsme hotoví, jdeme spát. Ještě, že jsme tu tak brzo, kolem osmé se totiž rozprší a my vzpomínáme na poláky a na naše holandské kamarády, jestlipak do kempu dorazili, nebo někde moknou.

Ráno je krásně, v kempu se všichni shledáváme a vyprávíme si příhody. Přišli sem i čtyři češi, kteří mají opravdu náš obdiv, jsou to všechno padesátníci, krosny mají jednou takové jak my a jdou stejný trek. Klobouk dolů. Prý včera pěkně zmokli, tak jim alespoň na snídani věnuju jeden balík MANY, která nás na cestě doprovázela. Posnídáme a vyrážíme teď už v deseti lidech (osm čechů a dva holanďani) k jezeru Ala-Kul, kam je to ještě 700 výškových metrů. Po pár hodinách se tam dotrmácíme a čekáme na zbytek. Potkáváme tu dvě holky, co balí stan, asi tu spali. Ptám se jich anglicky jestli pršelo a tak nám vypráví jaký to byl děs, že se nevyspali kvůli větru a dešti, ale že chtěli spát u jezera. Tak dobře no, dávám jim napít zbytku koňaku co mám s sebou a ptám se odkud jsou. Vlastně se ani nedivím, že to jsou dvě pražačky, prostě Kyrgyzstán je druhá Česká republika. (Ve skutečnosti se divím až když o pár týdnů později potkám Veroniku v Kinu Aero, od kterého kousek bydlím a ona tam dělá za barem. Říká se, že svět je malý, ale ten cestovatelský, je myslím ještě mnohem menší.)
Kocháme se výhledem na nádherné ledovcové jezero, obklopené štíty zasněžených hor, po levé straně i ledovcem – viz obrázek. Stoupáme do sedla, které je ještě asi hodinu cesty daleko, odtud už půjdeme jen dolů. Sice ještě asi 15 kilometrů, abychom dorazili do Altyn-Arashanu, kde plánujeme přespat, ale dolů, což je možná mnohem horší než nahoru. Klesáme skrz suťové pole, což je celkem nebezpečný zážitek, potom přes sněhové pole až ke krásným zeleným planinám. Druhému Šimonovi, který je s námi začíná být zle. Došla nám totiž většina jídla a vypadá to glykemický záchvat. Dopujeme Šimona hroznovým cukrem, což vždycky na chvíli pomůže, ale jestli máme tímhle tempem dojít 10 km tak to teda nevim. Naštěstí máme MANU. Naprosto upřímně musim říct že nám v tuhle chvíli zachránila krk, protože nedojít to, co potřebujeme, by nás stálo zítra hodně moc času a navíc bychom se nenajedli, což v kempu v Altyn-Arashanu plánujeme udělat. Mícháme tedy pro Šimona, nyní už ležícího, hustou MANU, vlastně spíš takovou kaši plnou vlánkin a lipidů a všeho co to obsahuje. Šimon to pije, nebo to do něj spíš lijeme a do patnácti minut je zpátky na nohou a pokračujeme dál, říká, že to prý dá. Tak super, dobře to dopadlo, příště nepodcenit přípravu jídla. Za soumraku přicházíme do chatrče, kde budeme spát, rezervovali jsme jí přes Booking.com, legrační. Za 300SOM za každého přespáváme a za dalších 100 dostáváme plný stůl jídla. Všechno je výborné, dokonce nám zapůjčí karty a tak ještě chvíli hrajeme, pijeme pivo a pak už spokojeni zaléháme. Ráno nás čeká dalších pětadvacet kilometrů.

Dopoledne je příjemně teplo a my vyrážíme na cestu. Potkáváme pár francouzů, se kterými jdeme až do vesnice Teploklyuchenka odkud jedeme přecpanou maršrutkou do Karakolu. Za tři dny jsme ušli přes 60km, překonali jedno sedlo v nadmořské výšce něco přes 4200m, viděli spoustu nádhené přírody a hlavně se nám nic nestalo. Vracíme se do našeho Hostelu Nice, kde trávíme další odpočinkovou noc. Druhý den vyrazíme opět na stop.

Naším původním plánem bylo navštívit Tádžikistán a hlavní město Dušanbe. Ještě před tím, než jsme vyrazili do hor jsme se ale shodli na tom, že to nedáme, protože bychom museli následující týden hrozně spěchat a to bychom si neužili. Existuje varianta dopravit se do Dušanbe autobusem, to ale trvá asi 30 hodin a navíc to bude jízda pekelná a člověk nic nepozná a nikoho nepotká, to bychom mnohem radši stopovali, ale na to bychom zas potřebovali víc času. Inu, příště. Stopování je tu vcelku příjemné, ale paradoxně je to trochu naopak než v Evropě. Tam mi přijde že platí, čím blíž k velkému městu, tím to jde hůř. Tady je to naopak, čím dál jste od města, tím jsou lidé chudší a chtějí za stop platit, kolikrát nesmyslné částky, to už by bylo levnější jet tím autobusem. V praxi to vypadá tak, že 3 auta zastaví, chtějí po vás peníze a čtvrtý vás odveze zadarmo. Někdo dokonce potom co mu sdělíme, že jedeme autostopem otočí a řekne že teda ok a “nět děngy”. Vcelku jsou zde ale lidé příjemní a turistu rádi vidí, myslím že jich zde moc není…
Dnešním plánem je opustit Karakol, nevíme ale ještě kam a tak toto téma zatím necháváme otevřené a jdeme se nasnídat do nedalekého “Social Café” což je zatím nejhezčí podnik, který jsem zatím v Kyrgyzstánu viděl. Vážně. Je to kavárna, která vlastně nemá dveře. Představit si jí můžete jako dva přepravní kontejnery vedle sebe s tím, že ta delší strana je vydříznutá. A tak prostě sedíte na gaučích “uvnitř”, pijete káv, nebo jíte míchaná vajíčka a pozorujete “ruch” silnice a pumpu naproti přes silnici. Po stěnách visí mapy hor a různé vzkazy a fotky od horalů, na podlaze jsou položené ruské koberce. Chodí sem opravdu jen lidé, co jdou do hor a potkávají se zde. My zde potkáváme Honzu a Zuzku z Prahy, kteří jsou v Karakolu na skok a prý dnes budou spát v Tosoru na pláži, jsou tam jejich dva kamarádi z čech. Náš plán se začíná rýsovat. Loučíme se a vyrážíme na stop za město, kam nás hodí nějaký kyrgyz z kavárny, prý ať nechodíme pěšky a ať v čechách doporučujeme jeho hostel. Tak jo. Erik s Robim stopnou první a naše dvojice Šimon a Šimon až po pár minutách. Zastavuje nám tranzit a vesele na nás mává několik mladých lidí. Aha, to jsou ti Svědkové Jehovovi, co jsme před pár dny potkali u jejich sálu a oni si nás pamatují. Vyptávají se nás na to jaké to bylo v horách a zda to nebylo nebezpečné. Vezou nás asi 20km a pak vystupujeme. Do Tosoru je to ještě 70km. Zastavuje nám auto ve kterém už sedí šest lidí. Míst mají osm a tak jedeme. Řidič a spolujezdkyně spolu mluví, zbytek auta jsou znakující senioři. Vypadá to na nějakou službu hluchoněmým, záslužné. Milý řidič náz veze až do Tosoru, kde vysedáme a jeho spolujezdkyně na něj křikne ať nás zkásne, on na ní křikne zpět, že ne, protože my jedeme autostopem. Je hezké že se člověk i přes 5000km od domova setká s pochopením, děkujeme pane a my jdeme na pláž k Issyk-Kulu. Jsem na to celkem zvědav, protože je to druhé největší horské jezero světa v nadmořské výšce jen o 4 metry výš než naše Sněžka, tedy 1607m. Legenda praví, že v tomto jezeru je pohřben slavný Čingischán, ale kdo ví, lovit ho nebudem. Název jezera znamená “Teplé jezero” a opravdu teplé je. Všude kolem lemují hladinu vody zasněžené vrcholky mohutných hor. Rodiny z celého Kyrgyzstánu a i Kazachstánu se sem do letovisek sjíždějí aby zde strávili týden či dva na dovolené. Něco jako Chorvatsko pro Čechy, my si nestěžujeme. Venku je něco kolem třiceti stupňů a válení se u jezera je příjemným zchlazením. Kupujeme si nějakou svačinu a pivo a jelikož jsme tu první, čekáme na kluky na pláži, no dá se to vydržet… Koupili jsme si za pár korun místní simkarty (což jsme udělali i předtím v Kazachstánu), takže o sobě vím, kde se druhá parta nachází. Kluci přichází a společně to oslavujeme. Naší radosti si všímají vedle ležící kyrgyzští tatínkové s rodinami a zvou nás na vodku s názvem Kyrgyz Aragy. Nejsou to žádní vesničané, ale řádní měšťáci z Biškeku, tahle vodka je podle nich nejlepší, chlouba Kyrgyzstánu. A mají pravdu, je fakt dobrá. Naše česko-kyrgyzské bratrství, jak chlapi často provolávají, se přesouvá do blízkého bungalovu, kde rodiny bydlí a jsme pohoštěni všemi tradičními jídly od různých polévek, omáček s chlebem a pirohy po zakuski, kterými se zajídají panáky vodky. Takhle to pokračuje ještě pár hodin, mezitím se ještě chlapi řádně posíleni vodkou vypraví autem pro další lahev, kterou s námi načnou. Kolem jedenácté večer se s našimi novými přáteli loučíme a vydáváme se na pláž hledat naše české druhy, kteří tu někde kempují. Domlouváme se s našimi hostiteli, že kdyby začlo pršet, přijdeme k nim a přespíme pod verandou, protože mračna vypadají, že se stáhnou… Naše čechy nacházíme a dopíjíme společně zbytky piva co ještě máme a povídáme do ranních hodin a jdeme spát, na zítra vlastně ještě nemáme plán, achjo co jsme to za lidi.
Ráno se loučíme s našimi českými přáteli, oni vyrážejí na deset dní do hor, chtějí co nejblíž k čínským hranicím, ať se jim tedy daří! My se vracíme k našim milovaným silnicím a k poznávání nových řidičů a řidiček, novým zážitkům vstříc! Ne dobře, ale ve skutečnosti fakt přijde epická chvíle, protože se nám fakt nechce stopovat a tak tam prostě sedíme u silnice ve čtyřech a občas zvedneme palec a ejhle, on fakt někdo zastavil, a fakt nás všechny čtyři nabral, tak jo, to je asi můj rekord… Milý pán s ženou nás veze do 133km vzdáleného města (rozuměj díry :)) Balykchy. Navštěvujeme místní jakobybistro kde si dáváme jakousi kyrgyzskou polévku. Poté vyrážíme na silnici, která směřuje na jih, k městu Naryn, které jsme si vytyčili jako cíl a kde jsou všude kolem krásné hory, ale ne všichni jsme o naší cílové destinaci plně přesvědčeni. Jsme pořád po těch horách celkem utahaní a tak po hodině neúspěšného autostopu měníme plány. Teď míříme do Biškeku, kde taky hned bookujeme hostel. Přijíždí chlapík s jakousi V3Skou, nakládá nás na korbu a hází nás ke kruháči, kde je, soudě podle množství stánků, poslední šance koupit sušené ryby, které i tak nesnášim a z jejich všudypřítomného pachu je mi špatně. Kousek popojdeme a rozdělujeme se, jenže po chvíli kluci stopnou prázné auto a tak si to valíme ve čtyřech přímo až do 183km vzdáleného hlavního města Kyrgyzstánu, Biškeku. Pán toho moc nenamluví, což nám pro tentokrát vyhovuje, jsme utahaní. Milý čtyřicátník nás veze až přímo před náš hostel a troubí na nás při tom jak odjíždí, asi pro štěstí. V Biškeku už máme taky přátele, vzpomínáte jak jsme se roztrhli a my s Robinem dostopovali do Biškeku a kluci uvízli v Almaty? Druhý den potom jeli přes hranici busem a tam potkali milou gruzínku Ell, která je autem odvezla až k nám. Vyrážíme tedy za ní do centra, svolala prý svojí gruzínskou rodinu, která je zrovna v Biškeku na návštěvě. Bere nás do výborné restaurace Chicken Star, kterou vlastní velmi příjemný thajec, který se o nás taky celý večer stará. Později přichází i Ellin manžel Billim, který je kyrgyz. Vypráví nám jak se seznámili. Ell měla domluvené v hotelu rande naslepo a kolem šel Billim. Zeptala se ho, jestli je to on s kým má rande a on odpověděl, že ne, načež mu řekla že to nevadí, že půjdou spolu na rande. No a dnes už jsou několik let svoji. Vyrážíme společně ještě do No Name Bar v ulici Bokonbayev, kde to opravdu žije. Dáváme si dvě piva a Billim nám platí taxi domů. Krásný to večer, nakonec jsou v tom Biškeku i pěkná místa, a lidé.
Další den máme v plánu přejet do kazašské Almaty, čímž ukončíme náš pobyt v Kyrgyzstánu. Nasedáme do maršrutky číslo 285, která nás za pár korun doveze k hranici. Vyplňujeme a pečlivě uschováváme kazašský imigrační formulář, na letišti v Astaně jej budeme potřebovat.

Za necelou hodinu jsme na druhé straně hranice, v telefonech měníme simky a vyrážíme na náš poslední stop. Mě se Šimonem nabírá fajn chlapík, který nám vypráví o falešných slibech prezidenta Nazarbayeva, který má všude billboardy s nápisy Kazachstan 2030. Prý to v ten rok bude už všechno fajn, ale náš řidič namítá že dřív to heslo znělo s rokem 2020 a že podle něj to posunou 2050. No snad do té doby pan prezident neutratí všechny peníze. Jestli jste viděli hlavní město Astana, jistě chápete… Vezeme se přes 4 hodiny až do Almaty a kluci nepříjíždí dlouho po nás. Přivezl je nějaký mladý kyrgyz a večer s ním prý jdeme na pivo, což se opravdu děje. Sedíme v Almaty ve venkovním baru a on se svým bratrem, který studuje v Moskvě nám vypráví o problému, který zažívají mladí lidé z místních postsovětských republik a to, že už ani mezi sebou nemluví kazašsky nebo kyrgyzsky nýbrž rusky, čímž se místní tradiční jazyky pomalu vytrácí, což je asi škoda. Oni sami ale prý kyrgyzsky umí jen trochu a i mezi sebou mluví rusky. Anglicky umí oba dobře, vyrostli oba v Almaty, která bývala hlavním městem Kazachstánu až do roku 1997, kdy se vláda přestěhovala do Astany (bývalé Akmoly). V téměř dvoumilionové metropoli žije 9% populace Kazachtánu a místní ruch a noční život připomínají spíše nějaké středoevropské město, než střední Asii. Kluci nám ještě něco před půlnocí kupují plechovku piva a vezou nás autem k úpatí hory Shymbulak, kde je zimní středisko a je odsud výhled na noční Almaty. Zítra se na horu vysokou 3200 m. n. m. vydáme. Zbytek dalšího dne trávíme v Almaty a k večeru se přesouváme na letiště odkud nám ráno letí letadlo do 1200km vzdálené Astany, kde máme ještě jeden den času, než nám letí letadlo do Budapešti. Vnitrostátní letenky byly za tisícovku, což je fajn… Z letiště do centra Astany jezdí autobus číslo 12 za 90 tenge, což se rovná šesti korunám čekým. Ach jaký rozdíl oproti Budapešti, kde je cena přes sto padesát korun. Astanu nikdo z nás moc nechápe, jestli jí někdo z vás pochopil, dejte nám prosím vědět. Působí na nás něco jako Sim city, nebo Kapitol z Hunger Games. Luxus se střídá s nahodilostí a ta zas se zastřenou chudobou místních obyvatel. Bydlíme v hostelu H8, který můžu jedině doporučit protože z patnáctého patra této budovy, kde je nocleh za stovku, je parádní výhled.
Další den se konečně vydáme na místo na které se nás snad každý v Kazachstánu svou lámanou angličtinou ptal. Expo, expo? Da, Expo, charašo. Pak už před sebou máme jen úmorný let do Budapešti a autobus domů, do Prahy. Pažalsta, adin Plzeň.

logo pencil Šimon z redakce Stopujeme východ